Jedinou naší výhodou bylo tempo Autor: Marta Švagrová (jiri@pallas.cz), Téma: Lidovky, Zdroj: Lidové Noviny Vydáno dne 17. 11. 2004 (5484 přečtení) vzpomíná hudební publicista Jiří Černý na první dny v Koordinačním centru Na archivních fotografiích z listopadových dní z roku 1989 často zahlédneme tvář publicisty Jiřího Černého. Nejen proto, že jeho vysoká postava na snímcích ční nad jiné, hlavně proto, že v revolučních dnech pracoval v Koordinačním centru Občanského fóra jako tiskový mluvčí a byl jedním z moderátorů demonstrací na Václavském náměstí a na Letné. LN: Poprvé vás bylo vidět až na druhém ´balkónu´  v Melantrichu, uváděl jste Martu Kubišovou. Kde jste byl do té doby? Sedmnáctého jsem byl v Jonášklubu, kde popisoval Zdeněk Svěrák, jak to vypadá v Rusku, odkud se zrovna vrátil, jaká je situace, co Jelcin. Teprve potom jsme zjistili, co se děje. Druhý den už jsme lítali, ale ani v Činoherním klubu jsem se zakládání Občanského fóra nezúčastnil, byl jsem jinde. První demonstraci na Václavském náměstí jsem zažil pod balkonem a byl jsem šťastný, že tam vidím Václava Havla. A to už mi volal Vladimír Hanzel, jestli bych jim nepřišel pomoci, že se sejdou v Galerii U Řečických. LN: Vypadalo to tam revolučně? Byla to taková dost volná společnost, někoho jsem znal, faráře a disidenty většinou ne. Nejdůležitějšími lidmi kromě Havla byli Václav Malý, Saša Vondra, Jiří Křižan, Petr Kučera a Jan Urban. Já sedával vedle Petra Čepka, ten se projevoval střídmě, hodně pracoval, moc nemluvil, ale když, tak tvrdě řekl svůj názor - třeba na to, koho z umělců přizvat, koho ne a proč. Ale hned ten první den se o něčem hlasovalo a hned nastala dramatická situace, když se objevil Čestmír Císař. Já ho neměl rád, on byl takovej chytrej kariérista. Chtěl hned vystoupit na balkoně. Byl jsem proti, nakonec i tomu vždy velmi slušnému a ostýchavému Václavu Havlovi se ho podařilo odrazit, že ještě ne. A Císař odvětil příznačně - zítra už by mohlo být pozdě. LN: Museli jste ale mít obavy nic přece nebylo rozhodnuto? Nejdrtivější a nejnaléhavější vzkazy chodily z Ostravy, kde do dolů nechtěli pustit ani studenty ani herce. Když jim říkali - neblázněte, vždyť tam mlátili vaše děti, dostali odpověď - nemusely tam lézt. Pořád odněkud volali, že jede tanková divize, milice se šikovala... Počítám, že estébáci pouštěli spoustu desinformací a taky dnes po patnácti letech vím, že měli pravdu ti, kteří hlavně exulanti nebo lidi se zkušenostmi ze Západu - se ptali, čeho se bojíte? Postupovali by rychleji, vykašlali by se na komunisty i na Národní frontu. Jenže socialisti nám dali k dispozici Melantrich a Svobodné slovo první začalo psát... LN: Dá se mluvit o nějaké strategii v těch prvních dnech? Nejprve se plánovalo jen ze dne na den - jaká bude zítřejší demonstrace, kdo má mluvit, kdo zpívat, kdo vyjede ven. Ve vzduchu ale bylo několik bolestivých témat. Věděli jsme, že kromě generální stávky a odvolání Štěpána musíme formulovat taky ekonomický program. A bylo to ulehčení, když přišli z prognostického ústavu Václav Klaus a Vladimír Dlouhý. Konečně tam byli odborníci, kteří z voleje byli schopni mluvit do rozhlasu a do televize, ale také s dělníky. Dokázali jim říct, jak to s ekonomikou bude. A dělníci - to bylo další velké téma. Nějaký funkcionář ze Smíchova pravil: to je hezké, že stávkuje filharmonie, ale filharmonie nic nerozhoduje, to rozhodneme my. Takže když parťák kovářů Petr Miller přivedl těch deset tisíc dělníků z ČKD Sokolovo a demonstranti na Václavském náměstí jim dělali špalír, aby jako jakási revoluční garda mohli dojít až pod balkón Melantricha, byla to druhá velká úleva. Mohli jsme s nimi počítat. LN: A pro ně jste postavili vedle sebe Karla Kryla s Karlem Gottem... Ano. Když v Melantrichu za mnou přišel Ladislav Kantor, jestli bych nepřemluvil Kryla, aby zazpíval hymnu s Gottem, řekl jsem, že to zkusím, protože jsem pochopil záměr - sjednotit lidi. Tak jsem šel za Krylem a vidím ho, jak si s Gottem domlouvá, v jaké tónině budou zpívat. K ničemu jsem ho přemlouvat nemusel a ani jsem to už nedělal. LN: Pořád tu ale bylo Federální shromáždění, vláda (vlastně tři vlády), komunistické politbyro. Chtěli jste jít do vlády? Dlouho přetrvávalo většinové mínění bylo do žádné vlády nejít a nechat komunisty, aby to nechali vyhnít do základů. Čemuž lidi ze Západu rovněž oponovali a tvrdili, že je potřeba do vlády dostat co nejvíc vlastních lidí. Téměř nikdo nepočítal s tak rychlým průběhem a málokdo si myslel, že to, co prožíváme, je revoluce. Počítali jsme se zlepšením současných poměrů. Až teprve asi po týdnu přišel Václav Havel, kterého pobavil Timothy Ash, když řekl, že v NDR to trvalo deset měsíců, v Polsku deset týdnů a tady to může být hotovo za deset dní. LN: Sázelo se na předsedu vlády Ladislava Adamce - proč? V kontaktu s Adamcem sehráli velkou roli Michael Kocáb s Michalem Horáčkem, oni s ním jednali už dřív kvůli své iniciativě Mosty. Jaké byly jejich pohnutky, nevím, to, co se dnes říká v jejich neprospěch, že měli máslo na hlavě, protože nepodpořili Několik vět a Mosty pak vymysleli jako náhradu, to neumím posoudit. LN: První vláda vzešlá z listopadových událostí byla Adamcova 15 : 5. A nadšení nevzbudila. Patnáct komunistů a pět nekomunistů, to opravdu nebylo to, co jsme si představovali, my předpokládali, že Adamec vyjde lidovým náladám vstříc víc, ale ukázalo se, že to byl spíš karbaník, který se snažil ještě uhrát, co se dalo. Okamžitě následovaly další demonstrace, jeden z nejostřejších Havlových projevů a bylo jasné, že tuhle vládu nepodpoříme. O další vládu už se jednalo s Čalfou. LN: Po létech se mluví a píše o tom, že přes nadšení panovaly v Koordinačním centru OF i silné rozpory. Čeho se týkaly? Všechno šlo jako po másle s jedinou výjimkou a tou byla jednání o kandidátovi na prezidenta. Komunisti chytře přišli s návrhem na referendum. Věděli, že Havla zná jen specifický okruh lidí a že by v referendu nejspíš prohrál. Tehdy podle průzkumu měl Havel asi čtyři procenta, Dubček šestnáct, Adamec asi jedenáct a byli i další kandidáti. Tak se uvažovalo, jak to udělat prostřednictvím parlamentů. To je už známá historka, jak Čalfa zmáčkl poslance. Ale například Ivan Dejmal zásadně prosazoval, aby se postupovalo přísně podle zákonů. Stručně řečeno: výměnu Čalfa jako ministerský předseda a Havel jako prezident Dejmal tvrdě odmítl a napsal Havlovi v tom smyslu i otevřený dopis. Václav Havel zase říkal: oni mají všechno - policii, armádu, StB a my nemáme nic. Jedinou naší výhodou je tempo. Jestli se komunisti probudí a zjistí, že opravdu jde o všechno, můžeme prohrát. LN: Vy jste navrhoval Václava Havla? Znali jste se před listopadem? Například jsme spolu chodili do tanečních, ale to není podstatné. Byl jsem na jeho padesátinách a on na mých, protože jsme stejný ročník, ale vídali jsme se jen občas. A na prezidenta jsem navrhoval Jiřího Hanzelku, měl jsem dojem, že by byl přijatelný pro širší okruh lidí. Když ten návrh padl, kdosi se zeptal, jestli s Hanzelkou někdo mluvil. Ozval se Václav Klaus, že on s ním mluvil a že Hanzelka by souhlasil. Takže Klaus, ještě než vůbec k jednání došlo, už se ptal Hanzelky. A tenkrát Kocáb navrhl Havla a zřejmě i vzhledem k argumentům, že také pro zahraničí by Václav Havel byl dobrý kandidát, v hlasování těsně zvítězil. LN: Před tím ale byl ve hře i Alexander Dubček... Jeho příjezd do Prahy měl symbolický význam a Věněk Šilhan tvrdil, že Dubček nemá politické ambice, že chce jen z balkónu říct pár slov. Jan Ruml byl proti, připomněl, že když za ním přijel pro podpis Charty 77, Dubček odmítl a celá léta hrál jakousi podivnou hru. Nakonec Dubček vystoupil, uvedl jsem ho, ale pak s ním byly neskutečné potíže. Ukázalo se, že tím prezidentem by byl opravdu být chtěl. LN: Nikdy jste nemluvil o tom, jestli bylo snadné získat umělce, aby v prvních dnech vystoupili na demonstracích, v diskusích v divadlech, aby jezdili do terénu... Snadné to nebylo. kromě těch, kteří se spontánně pustili do práce, byli mnozí, kteří buď přímo nechtěli nebo se báli. Přemlouval jsem některé znamenité zpěváky, národní umělce, aby přišli zazpívat. Řekli, že mají děti, ať se nezlobím. Já to respektoval, nejmenoval jsem je a ani to nemám v úmyslu. LN: Bránil vám vysloveně někde někdo? No, jednu historku připomenu. V sobotu osmnáctého na druhém dni setkání Jonáš-klubu. To už se vyhlašovala studentská a herecká stávka, přišla delegace stávkového výboru Jiří Dědeček, Dáša Andrtová, Jiří Zahajský. Říkám, tak to tu přerušíme a otevřeme diskusní tribunu. A Pavel Primus pravil, že ne, na tohle aparaturu nedáme. Prostě se lekl. A přišli zvukaři, pane Černý, my dáme svou aparaturu. Tak jsem tam dal lidem dva mikrofony a zažili jsme první totální svobodu. Přicházeli tam ti mladí z Národní třídy, vyprávěli o tom, co se stalo a nikdo je neodrazoval. LN: Po patnácti letech stále ještě nejste ani ministrem. Nic vám nenabídli? Mohl jsem asi přijmout funkce, které mi nabízeli - mluvčího Občanského fóra, ministra kultury, děkana novinářské fakulty a snad i ředitele Paláce kultury. Ale já po pětadvaceti letech, kdy mě vyhodili z Mladého světa, mohl konečně dělat svobodnou novinařinu v Rock & Popu. Když tedy Karel Kryl zpíval v jedné písničce \"nechcešli být Malý Černý vzadu\", hned jsem se ohrazoval, aby mluvil za sebe - já chtěl být novinářem a Vašek Malý farářem. A u toho zůstalo.