Posluchačům v klubech jsem Krylovy písničky občas z vlastní vůle pouštěl i za „komunistického nadvládí“, jak totalitní režim diplomaticky pojmenovala naše velvyslankyně ve Stockholmu před nedávným koncertem Marty Kubišové.

     Teď si Kryla ode mne objednávají. Hlavně střední školy. Mají ho v osnovách. (To jsou paradoxy!) Nevím, co probírají třeba v dějepisu, ale podle průzkumů je pro většinu žáků i nejbližší historické datum, 17.listopad, španělskou vesnicí. Když jsem minulý týden šestkrát kryloval v Kopřivnici a Valašském Meziříčí, začal jsem proto - podle Komenského – písní Morituri te salutant, neboť tu znal díky nahrávce Daniela Landy skoro každý, i když nikdo nevěděl, že to je gladiátorský pozdrav Caesarovi a co znamená. Přidal jsem i patriotickou informaci, že Kryl bydlíval čtvrt hodiny od nich. Ale pak už jsem se bez třídního boje neobešel.

     Proč zfanatizovaná komunistická luza před očima pětiletého Karla rozmlátila kladivy tátovu knihtiskárnu? Protože pan Kryl byl, milí studenti, kapitalistický vykořisťovatel a těm komunisté po 25.únoru 1948 všechno ukradli. Proč desetiletého Karla zkopali spolužáci se schodů a jejich učitelka ani nehnula  brvou? Protože se nedal do Pionýra, takové organizace podle sovětského vzoru. Členství nebylo povinné, ale bez rudého šátku vás na gymnázium nepustili. Proto se Karel uklidil na průmyslovku do Bechyně a od čtrnácti let bydlel v internátu. To byl mladší než jste vy. Od osmnácti žil ve svobodárně v Teplicích. Typické pohraničí, odkud jsme po válce vysídlili tři milióny Němců. Jejich domy i kostely tam pak vykradli a poničili čeští zlatokopové, kteří zase rychle zmizeli. To abyste, milí studenti, věděli o čem je písnička Anděl: „Z rozmláceného kostela/v krabici s kusem mýdla/přinesl jsem si anděla/Polámali mu křídla.“

     Kryla proslavila až písnička Bratříčku, zavírej vrátka. Asi nejlépe vystihla smutek a ponížení národa, který věřil v Dubčekův socialismus s lidskou tváří až do 21.srpna 1968, kdy k nám vtrhly sovětské tanky. Drtivější ale byla Bílá hora. Tu už vydal v mnichovském exilu: „Sto černých let/nám svítí/hvězdou jedovatou/na erbu pro otroky/pro naše dědice.“ Ten tip mu naštěstí nevyšel, jedovaté hvězdy jsme měli okolo sebe už jen dvacet let. Zato ale vlastně předpověděl vítězství studentů, které při pokojné demonstraci 17.listopadu zmlátila komunistická policie, a pád komunismu. Přesně to je Divný kníže: „A netuší že děti/z té země v které mrazí/prostě a bez závěti/mu jednou hlavu srazí.“ Poslouchali jsme ho ze Svobodné Evropy, kde působili třeba i básník Ivan Diviš nebo herec Martin Štěpánek. Komunistická propaganda ji nazývala štvavá vysílačka a rušila ji zběsilým pípáním.

     Po listopadu 1989 zklamaly Karla hlavně dvě věci: rozpad Československa a volební procenta komunistů. Byl hrdý na to, že se jako jeden z mála exulantů nevzdal československé státní příslušnosti. Když se mu republika rozpůlila, vinil z toho Čarnogurského, Havla, Mečiara, Klause, kdekoho. Tvrdil také, že je zbytečné zakazovat komunistickou stranu, protože prý ji stejně nikdo nebude volit. Jeho nejoblíbenějším politikem ostatně býval vůdce bavorské pravice Franz Josef Strauss. Podle rodinných tradic Karel vyrostl jako přesvědčený katolík; jeho zpovědníkem byl arciopat Anastáz Opasek a blízkým přítelem biskup Václav Malý. Kdyby nikde jinde, pak na desce Zpěvy vzkříšení, Carmina Ressurectionis, je, milí studenti, Krylova víra úplně jasná.

     Nakonec hrávám Děkuji. Do sedmdesáti minut se moc písniček ani úvah nevejde. Ale až zase bude divný kníže Grebeníček tvrdit, jak se tu obyčejně a dobře žilo, jak má rád Krylovy písničky a zároveň štvát proti prelátům a sudetským Němcům, některé děti už budou vědět, proč ho vzít uzdou po tlamě.