Místní pobočka Konfederace politických vězňů a jménem církví i vikář František Beneš navrhují umístit sochu do muzejního depozitáře. Pro její zachování je například památkář Jindřich Garčic, externí pedagog na olomoucké univerzitě.

     Spor o Hánovu sochu vzplál už nedlouho po sametové revoluci, za starostování Miroslava Brýdla. Radní tehdy rozhodli komunistického ministra a proslulého rodáka ponechat před základní školou v Zámecké ulici, ale k pomníku přidali desku se dvěma nápisy. Prvním je zkrácený citát Blaise Pascala: „Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit... Mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají.“ A pod tím o Nejedlém čteme: „Rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i velkou úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré, zavrhuje špatné jeho skutky.“

     Když jsem nápisy poprvé uviděl, tiše jsem zajásal nad moudrým řešením, jímž město přerostlo sebe i bolavý problém sametových vítězů. Později jsem zjistil, že podobné pocity jako já měli i Zdeněk Svěrák, malíř Vilém Plocek nebo hudební vědec Jan Králík. Ve snu by mě proto nenapadlo, že se Nejedlý po šestadvaceti letech své pomníkové existence teď otřese v základech znova.

     Podnět zavdaly dvě stránky z knížky Martina Boštíka, pracovníka regionálního muzea, Monstrproces „Stříteský a spol.“, Litomyšl 1950. Připomínají, že Zdeněk Nejedlý tehdy odmítl oficiálně na ministerstvu přijmout rodiče obžalovaných studentů a dokonce se nezastal ani příslušníků rodiny Metyšových, k nimž předtím jezdíval na návštěvu.

     Díky za Boštíkovu knížku, kéž by takových objevných historických dokumentů vycházelo hodně. Bohužel, s Nejedlým jakožto vedlejší, ale čtenářsky atraktivní postavou, si moc práce nedal a ve svatém hněvu přestřelil. Nemám jediný osobní důvod se „rudého dědka“ zastávat: i vinou jeho školské reformy a kádrovacích zlozvyků jsem nemohl studovat gymnázium. Stačil můj živnostnický původ a náboženské vyznání; přesně jako u jednoho z dnešních stěžovatelů, Jaroslava Jiráčka, kterému „pomník ZN to vše připomíná.“ Nemohu ale nevidět, že Boštík skresluje nebo nechápe mocenské poměry v době procesů. Neví, že kdo za války získal zkušenosti s profízlovaným prostředím moskevské Kominterny, ten už proti straně nikdy neprotestoval. Proč by dvaasedmdesátiletý profesor - navíc podezíraný Václavem Kopeckým (v dopisu Gottwaldovi a Švermovi z května 1943), že ho generál Pika aj. pokládají za toho, „jenž má zajistit...individuální svobodu“ – měl být odvážnější než celé Gottwaldovo politbyro?

     Spor o Nejedlého sochu nevyřeší ani pomyslné estetické váhy. Kolik váží Nejedlého odpor proti Dvořákovi, Janáčkovi, Sukovi, Novákovi, Martinů a Talichovi? A kolik jeho dějiny opery Národního divadla, knížky o Litomyšli, Smetanovi, husitském zpěvu     a výčet všeho, co pro Litomyšl udělal včetně slavného hudebního festivalu? Jak oprávněný je hněv muzikologů, kteří Nejedlému dodnes vyčítají, že české většinové publikum nepřijímá Janáčkovu hudbu? Není to spíš proto, že dnešním posluchačům formuje vkus Dracula, Bídníci a jiné velkomuzikály, podle definice Miloše Štědroně „instantní opery pro spodních deset miliónů“?

     Pokud Litomyšl schová svého kontroverzního rodáka do depozitáře, patrně rychle pozná, jaký pseudovlastenecký, protievropanský a staromilský kapitál z toho vytřískají především Grebeníčkovi důchodci. Takový dialog s historikem Miroslavem Ransdorfem, autorem knížky o Nejedlém z roku 1988, nebude procházka klášterní zahradou. Ať Boštíka nemate laskavost odborného konzultanta jeho studie Milana Skřivánka, mimochodem autora polistopadového nápisu pod sochou. Komunističtí intelekutálové diskutují jinak.

     Pořád ale věřím, že by stačilo upravit okolí sochy tak, aby nápisy byly dobře vidět. Což už dlouho nejsou.