„Naše z nejmilejších Zuzanka...“ Sám v brněnském pokoji řezbáře Toníka Maloně, uprostřed jeho loutek a hraček, odevzdaně jsem pak už jen očekával telefonáty z redakcí. (Bylo jich nejvíc od smrti Johna Lennona.) Uvědomil jsem si, jak se Zuzana Navarová lišila od dychtivě radostných folkařů, když jsem ji prvně slyšel na Folkovém kolotoči v Porubě. Přišla za mnou sama: „Myslíte, že to, co děláme, má vůbec nějakou cenu?“ Na plzeňských Portách se trochu proměnila: nemohlo ji neovlivnit, jak publikum jásalo jejich Nerezu vstříc. Při nočním volném zpívání v kolibách dávala k lepšímu i písničky z repertoáru Marty Kubišové. Rázem bylo slyšet nejen jaký má idol, ale hlavně plný a pevný alt; v triu s Vřešťálem a Sázavským se přece jen držívala poněkud zpátky, tam jí nejvíc záleželo na společném probarvení a dynamice.

     Lety jsme se k sobě přibližovali. Dala mi talisman pro štěstí a přivedl jsem ji mezi sportovce na míčový sedmiboj dvojic. Ale přece jen i pro mne zůstávala „hluboko nad věcí/palčivá v záblescích...lesklá a vzdálená“. Před několika týdny jsme spolu dlouze telefonovali, hlavně o zdraví. Ne o jejím. Myslela na druhé, jako obyčejně. Asi také věřila, že sama je z nejhoršího venku. Pár dní na to už musela odříkat koncerty.

     Kdyby tak každý redaktor, který se mě na Zuzanu ptal, teď vysílal aspoň jednou za den její nahrávku! Pak bych Nově ani nevyčítal, že si mě – nic netušícího - natáčí a použije ve zprávách.

     Naživo bych ovšem do Novy nešel ani kvůli Zuzaně. Písemně jsem si to zakázal na tak dlouho, dokud se ředitel neomluví za jejich kamery špehující nemocného prezidenta Havla. Dodržuji to osm let. I když jde o Beatles, spisovatele Jiřího Pavla nebo Českého slavíka. Na toho jsem se ale z řemeslných důvodů musel alespoň dívat.

     Vybavil se mi první ročník té ankety, kterou vymyslel Ladislav Smoljak pro Mladý svět, kde tehdy pracoval. Zpěváci Semaforu k mé radosti a k úděsu bigbandových hvězd vyhráli co mohli a ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda to přivítal jako zprávu o zcela jiném obrazu posluchačských nálad než podle jakého dosud Šedovi redaktoři nahrávali zpěváky a písničky. Včerejší výsledky naopak jen potvrdily daný stav. Hlasovalo téměř 90 000 lidí, vyhrát mohli auto. Vzpomněl jsem na jednu pradávnou anketní soutěž. Vymyslel ji také Mladý svět, byla pouze rozhlasová a jmenovala se Dvanáct na houpačce. Hlasující si museli koupit korespondenční lístek a napsat, kterých pět z nabízených písniček chtějí slyšet znova. Vyhrát mohli singl. Hlasovalo se každých čtrnáct dní, přišlo až dvacet tisíc lístků naráz, za čtyři a čtvrt roku téměř milión. Houpačka objevila lidem Karla Kryla, Petra Nováka, Palečka s Janíkem, Průdy, poprvé si v ní zazpíval Karel Gott s rockovým doprovodem a Olympic v nové, „liverpoolské“ podobě. Dnes je to přesně čtyřicet lat, co se zrodila Houpačka i moje spolupráce s pražským rozhlasem. Byl mi tvrdou matkou. V březnu 1969 mě vyhodili a když mě potom folklorista Jaromír Nečas chtěl aspoň do Brna, z Prahy mu šéf redakce malých hudebních žánrů vzkázal nadbytečně osudově: „Jen přes mou mrtvolu.“ Že na jeho slova došlo, je mi líto především kvůli němu. Já sice na dvacet let ztratil rozhlasový mikrofon, ale zachránil jsem hodiny života a nervů, které by mi vzaly schůze, omezení, příkazy a zákazy.

     A protože je život pro všechnu krásnou hudbu příliš krátký, s úlevou jsem včera z Novy přepnul na ČT 2 a dirigenta Rafaela Kubelíka. Jednou nám vyprávěl o kratičkých chvílích výjimečného splynutí s orchestrem, spíš při zkoušce než na koncertu, o neopakovatelném, téměř mystickém štěstí. Hořel jak osmnáctiletý kluk.

     Je radost stýkat se svobodně, bez komunistů i reklam, s Navarovou a Kubelíkem a ještě tomu říkat práce.