Bezúsměvně rezolutní, tedy zcela nehejmovská, vstupní věta sice naznačuje, že od svých oblíbených Klausů někdy přebíráme i sloh, ale dál už je Hejma zase tím starým známým Žlutým psem. Vzájemnou závislost bulváru a seriózního tisku se snaží dokázat na čerstvém příkladu romanopisce Michala Viewegha, kterýžto je podle Hejmy „někdejší proutník...stále atraktivní, ale dnes už věrný manžel.“

     Oč běží? Viewegh se v Lidových novinách (8.12.) ohradil proti tvrzení jednoho magazínu o svém údajném nemanželském vztahu a Hejma fakticky souhlasí, že „se ve skutečnosti zřejmě vůbec nic nestalo.“

     Jenomže pro Hejmovu teorii je podstatné, že Viewegh svou křivdu „hbitě prezentoval.“ Reklamu z toho prý měl bulvární týdeník, seriózní deník a „dobré to bylo rovněž“ pro Viewegha „i jeho aktuální knihu, vždyť jsou vánoce...Možná z toho bude i soud a nějaké prachy...“ 

     Čili Hejma neméně hbitě Vieweghovi spočítal, co mu to vynese. Vůbec si nepřipustil možnost, že by spisovatel třeba nemyslel na prachy ani reklamu, ale na svou rodinu včetně manželky, která je v pátém měsíci těhotenství. Proto také podrobil i styl Vieweghova vyjádření přísné kritice. Zdá se spravedlivá: prozaikova narážka na dávné falešné sponzory ODS je skutečně „politická podpásovka“ a jeho dovolávání se etické komise novinářského syndikátu jistě může působit teatrálně. Jenom mne přitom napadá, kde bych například já ve Vieweghově situaci asi hledal klid a rozvahu k větám uměřeným, přitom však přiměřeným bulvární nestoudnosti.

     Stalo se mi před šesti lety, že jsem měl být doživotně zbaven možnosti jakkoli spolupracovat s Českým rozhlasem. Dolehlo to na mně těžce, i když to ve srovnání s bulvárním osočením Viewegha byla operetka, roztažená ovšem na stránkách deníků do čtrnácti dnů. Vzpomínám, jak mě znechutil jeden vždy vtipný a osobitě nonšalantní komentátor, který napsal, že bych si to prý jistě ještě chvíli rád užil. Kdybych publikoval, co jsem si o tehdy něm myslel, bylo by to žalovatelné.

     Abych nezamluvil Hejmu: souhlasím, že ani ve střetnutí s bulvárem a jiným cynismem bychom neměli ztrácet glanc. Jenže je to strašně těžké. A naopak mi připadá nesnesitelně lehké a novináře nedůstojné vysmát se      tomu, koho bulvár ostouzí, porovnat reklamní zisky a ještě z toho vyvodit všeplatný – neboť účtařský - závěr, že mezi bulvárem (který pomlouvá) a seriózním tiskem (který pomlouvanému poskytne ochranu) žádný konflikt není.

     Je. Tak velký jako mezi tvrzením a důkazem, mezi nejnižšími pudy a rozumem, mezi sprostotou a ohleduplností.