Tenkrát v osmdesátém čtvrtém, když nám zedníci ještě močili na rumiště v rozbouraném pokoji a Kačenka prvňáček se zájmem přihlížela, sliboval stavitel Petr Kopečný: „Bude to jak v hollywoodském barevném filmu.“

     Jak sem ale vynést babičku? Káčin spolužák z komparatistiky Eugen přivedl na pomoc skautíky. Přinesli i lucerničku s betlémským světlem a babičku na židli povznášeli jako při procesí. „Já si stejně myslím, že Ježíš přijde znova na svět jako žena,“ uvažoval jeden povznašeč. Eugen se ho zeptal, téměř zbytečně: „Chodil jsi někdy na náboženství?“ Mně ovšem středoškolákova představa vyvolala hned několik libých vzpomínek: od nápadu písničkáře Leonarda Cohena, aby světu už konečně začaly vládnout ženy, až po jedno kázání v kostele svatého Ignáce, kde se Miloš Rejchrt vyznal ze svého obdivu k Panně Marii.

     Také jsem se pokoutně těšil, jak budu těžit z toho, že nový, ekumenický překlad Bible, nějak není k nalezení. Před štědrovečerní hostinou tedy katoličkám tří generací konečně budu číst z překladu kralického, aniž by se ohrazovaly, že jim luteránský tradicionalista něco vnucuje. Moderní překlad má ve všech církvích přednost, je srozumitelnější: „Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň.“ Ale kralický mi zní velebněji. A navíc je pěkně rozkročený mezi realitou a tajemnem. „A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou.“

     Do mého mlčenlivého dumání, kterak že to byli pastýři vlastně osvíceni, promluvila babička: „Polévečku.“ Na to vnučka intelektuálka: Babi, před chvílí jsi snídala.“ (Chvíle je relativní pojem. Co pro hodinky šedesát minut, to pro babičku věčnost.) „Teď nic nedostaneš.“ Opět babička, vzápětí po obědě: „Prosila bych piškotek.“ Nevím, jestli Horníčkova moudrost, že nejlepší popovídání je se starší dámou, platí vždy. S první dámou naší rodiny je každopádně jakékoli jídlo propagačním filmem proti nechutenství.

     Zatímco moje žena Jitka dál pracovala jako bobr, dcera přisedla ke mně, tedy k televizi. Na ČT 2 se naparovala, tesknila, zuřila a milovala kreslená Liška Bystrouška anglických výtvarníků a převážně moravských zpěváků. Bylo to jako s biblickými překlady: téměř dokonalé srozumitelné a trochu méně tajemné než v nahrávce Bakalově nebo Neumannově. Ale tak plný a úžasný čas před Štědrým večerem jsem zažil jenom jako děcko. Tudy by mohla vést cesta k Leoši Janáčkovi. I pro ty, ke kterým se múzičtí andělé ještě nedosvítili.

     Lukášovo evangelium jsem večer předčítal z ekumenické Bible, papeženky ji nakonec odněkud vytáhly. Koledy pod stromečkem jsem zpíval z plna hrdla podle nahrávky s dětským sborem, protože to nebylo tak vysoko jako v českobratrském zpěvníku, kde se škrtívám. Půlnoční jsme kvůli všelijakým neduhům neradi vynechali a sledovali jeden z dárků, Scorseseho dokument o posledním koncertu Bandu a jeho hostů, The Last Waltz. „I shall be released,“ dobroukal jsem si s kanadskými vousáči, Bobem Dylanem a ostatními rockový hymnus volnosti a sbratření.

     Při hodobožové snídani zavzpomínala na předchozí svatou noc i babička. Prý máme hodnou dceru. Jejich noční sblížení znělo v babiččině interpretaci jak od Boženy Němcové: „Babičko, potřebuješ něco?“ Nicméně já nad ránem jasně slyšel: „Babi, kam se štracháš?“ Neboť každý máme svou reportážní paměť, své nedokonalé uši i hlas, a také svého Ježíška. Nebo Ježíšku.

     A nám všem už zase padesát dva týdnů zbývá do Vánoc, jak zpívá Malá lesní Jablkoň v nadčasovém vánočním hitu Michala Němce.