Zjistil jsem to v průzkumu P.M.Hartera, lékaře ze stanfordské univerzity. (Když jsem jeho statistické údaje jednou přečetl v nedělním Dobrém jitru posluchačům Českého rozhlasu 2, houfně psali, telefonovali, zkrátka si vynutili opakování.)

     Harter vyčíslil, jak by vypadala modelová vesnice o stu obyvatelích, kde by procentuálně zůstaly zachovány nejrůznější důležité odlišnosti mezi všemi lidmi planety Země. Nijak mě nepřekvapilo, že Evropanů nás tam bylo 21, zatímco třeba Asiatů 55. Ani to, že poměr bílých k ostatním byl 30:70, stejný jako křesťanů k jiným vyznáním. Zcela jinou představu jsem však do té doby měl například o množství heterosexuálů a homosexuálů; podle Hartera prý 89:11. A třebaže televizní obrazovka nám bídu, hlad a umírání přinášejí denně v přímém přenosu, poměry v globální vesnici Země mě zarazily: 80 lidí by žilo v nevyhovujících bytech, 70 by neumělo číst a 50 by trpělo podvýživou. Jak by se tam asi žilo těm našim spoluobčanům, kteří sepisují petice proti tomu, aby z jejich oken bylo vidět na hřiště pro tělesné postižené děti?

     Kterýkoli z údajů se jistě mohl změnit. Zatímco mohutný světelný počítač na rohovém domě v Los Angeles ukazuje, kolik nás v tu vteřinu přibylo na Zemi, žádný computer není dost rychlý, abychom z něj vyčetli, jak jsme přesně teď chudí nebo bohatí. Nicméně základní číselné poměry mezi námi se asi příliš nemění, zvláště pak ne v neprospěch nás, mezi Ašem a Lanžhotem. Kdosi neznámý, leč moudrý, převedl všechna Harterova čísla do myšlenek a vzkazuje nám:

     Žijete-li v pěkném bytě, máte dost jídla a umíte číst, jste členem velmi úzké skupiny. Vlastníte-li nadto i počítač, jste členem elity. Pokud se dnes ráno vzbudíte a budete víc zdraví než nemocní, jste šťastnější než celý milión lidí, kteří nepřežijí tento týden. Pokud jste nikdy nebyli v bitvě, nezažili osamělost uvěznění, utrpení, mučení nebo vyhladovění, jste na tom lépe než půl miliardy lidí. Pokud máte jídlo v lednici, na sobě šaty a střechu nad hlavou     , jste bohatší než 75 procent lidí této planety. Máte-li peníze v bance, v peněžence a střádáte do kasičky, patříte mezi osm procent nejbohatších lidí na světě.

     Definici boháče odkudsi přinesl už někdy v šedesátých letech i Arnošt Lustig. V Praze jím byl prý ten, kdo měl vlastní auto, v Moskvě kdo měl svůj byt, v Šanghaji kdo měl svůj oblek a v Hanoji kdo se jednou denně najedl. Doufám, že za čtyřicet let se to i v Asii zlepšilo. Co se změnilo pramálo, je moje schopnost vážit si tak zvaných samozřejmostí. Vždycky jsem se obklopoval knížkami a deskami; těžko si tedy představuji sebe v kůži negramotných nebo těch, kteří nikdy nebudou mít ani gramofon. A jen trošinku znám cenu nepromokavé střechy. (Tu zná ale kdejaký podkrovní obyvatel.) Zato si jako Rotschild připadám pokaždé, když lezu do vany. To už jiné nebude, vzpomínky na své byty bez koupelen mám stále živé.

     Nemám v sobě moudrost Lubomíra Dorůžky nebo Jana Skácela, kteří léta žili bez televize, Skácel až do smrti i bez auta, chalupy a ledničky. A vůbec si už neumím - ani ze strhující reportáže Jířího Leschtiny ve Víkendu Hospodářských novin - představit neuvěřitelnou ságu bratří Harantů, kteří nikdy nevydali jediný centimetr svého hospodářství komunistům a taky od nich nepřijali ani penzi, žili z toho, co sklidili a nic si nevzali ani od polistopadové demokracie.

     Jen se tak brodím mezi nadějemi nového roku a ztrátami starého a dívám se přitom na cyklistickou černo-šedou přilbu, kterou jsem si sám nadělil za 1 100 Kčs, i na nevyplněný účet 991 991 991/0300, kam se posílají peníze pro pět miliónů lidí, co už devátý den nemají nic.