I hudebníci tak rozliční, ba protichůdní jako Paul Simon, Bob Dylan, Nick Cave, Peter Gabriel, Jiří Suchý, Karel Gott nebo Pavel Sedláček by dnes v Presleym našli patrně jediného společného jmenovatele svých zájmů. A naopak jen těžko si lze představit prostředí, jež by se k hudbě rokenrolového krále hodilo méně, než jsou televizní seriály s Presleyho šestatřicetiletou dcerou Lisou Marií nebo módní přehlídky s jeho čtrnáctiletou vnučkou, manekýnkou Daniellou.

     Kolem Presleyho bylo od začátku mnoho nedorozumění. A nejen tam, kde všechno americké bylo předem podezřelé a kýčovité. Své vycházející hvězdě často nerozuměli ani doma. „Pan Presley nemá pražádnou schopnost zpívat,“ psal v roce 1956 televizní kritik newyorských Timesů. „Jeho zvláštností jsou rytmické písničky, v nichž fňuká tak, že to nestojí za pozornost; jeho frázování, pokud se to tak dá nazvat, sestává ze stereotypních variací, připomínajících začátečnické árie z koupelny.“ I swingový idol Frank Sinatra se nejdřív nechal slyšet, že Presley neumí zpívat a v televizi s ním vystoupil až tehdy, kdy už i největší staromilci věděli, že rokenrol není přechodná móda. Bulvární novináři charakterizovali Presleyho jako Marlona Brandyho s kytarou, kulturní sociologové pracně vyhledávali příčiny zpěvákova rebelství a kluci z ulice si zkoušeli po elvisovsku zpívat Jailhouse Rock nebo Heartbreak Hotel. Všechno špatně!

     Kytaru Presley spíš nadšeně drhnul než že by ji ovládal. Tvář měl krásnou jen dokud s ní nemusel libově kroutit na přání filmových režisérů, kdy ztuhla do reklamního úsměvu. Ale zpíval nade všechno pomyšlení, nejen Sinatrovo. A nad možnosti kluků z ulice, ale i většiny operních sólistů. Svým tenorbarytonem obsáhl dvě oktávy a tercii, plným hlasem stoupal až na tenorové, jednočárkované b, falzetem pak ještě o tercii výš. Jeho improvizace v It´s Now Or Never (neboli zrockovaná neapolská O sole mio) si nezadají s belcantovými koloraturami barytonistů z Rossiniho Lazebníka sevillského. „Můj hlas sám o sobě je prostě docela obyčejný,“ říkal skromně, ale totálně nepřípadně.

     Výjimečnosti jeho hlasu nic neubírá ani to, že slavným se stal nikoli kvůli rozsahu, ale díky „černošskému“ podání. Jako kluk z chudé rodiny v rasově smíšeném Tupelu rovnoměrně vstřebával duchovní písně v kostele, countryové na tancovačkách a bluesové v barech a z rádia. Neuměl o nich přemýšlet, rovnou je všechny zpíval. Třebaže nerad používám silná slova, kdykoli poslouchám z alba The Sun Sessions snímky, které tehdejší závozník nahrál mezi svými devatenácti a dvaceti roky, věřím na zázrak. Ve studiu malém jako klícka, s doprovodem jediné elektrické kytary a klasického kontrabasu (někdy dokonce bez bicích nástrojů), Presley vyzpíval v písních jako That´s All Right (Mama) nebo Blue Moon Of Kentucky všechnu divokost, švih, frajeřinu, sebevědomou rytmickou samozřejmost a humor mladého, právě zrozeného rokenrolu.

     Jen tímto mimořádným, naprosto ojedinělým interpretačnm nadáním lze srozumitelně vysvětlit Presleyho postavení mezi legendárními rokenrolovými pionýry. Zatímco Chuck Berry, Buddy Holly, Fats Domino nebo Little Richard si písničky většinou i skládali, jediný Presley – až na nepodstatné výjimky – nikoli.

     Mezi Presleyho dvaačtyřicátým rokem, kdy zemřel, a dvaadvacátým, kdy odešel na dvouletou vojenskou službu do Bavorska, se toho odehrálo v jeho mimohudebním životě mnoho, máloco z toho nám však pomůže plně pochopit, kam se poztrácela v drobných ten nádherný mladý talent. Párkrát jsem se o to pokoušel a popisoval, jak mu manažer Parker zakázal koncertovat mimo Ameriku, nasmlouval nekoukatelné filmové limonády a vydělal tak pohádkové bohatství. Dodnes však nemohu říct nic upřímnějšího než Bob Levinson v titulu své knížky: Nikdy jsem Elvise neznal.