Dobročinnost umí zpochybnit každý chytrý cynik

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 18. 01. 2005 (4413 přečtení)




Tenkrát v červenci 1985 jsem se za naši televizi strašně styděl. Rockový koncert Live Aid na podporu afrických obětí hladomoru, nejmohutnější dobročinnou událost v dějinách hudby, viděla v přímém přenosu z Londýna a Filadelfie miliarda diváků ve více než 130 zemích, jen Československo ne. (Spolu s Albánií.) Na nejbližším celostátním semináři hudebních kritiků jsem se tomu nahlas podivil. Přítomný zástupce komunistického ústředního výboru mě spražil, opřen o vladařský plurál: My dobře víme, proč na to paní Thatcherová dává peníze. A my to podporovat nebudeme.

 Když navíc pohrozil, že protisocialistické názory vymetou železným koštětem, nikdo už ani necekl. (Všimněte si: čtyři roky před sametovou revolucí.) Jeden filmový publicista, který předtím i později napsal lepší věci, tehdy celý koncert dokonce popsal jako bohaprázdný kšeft. Krátce nato byl jeho iniciátor, britský zpěvák Bob Geldof, navržen na Nobelovu cenu za mír a ústřední píseň celé akce, We Are The World, se posléze dočkala i české verze.


 Předminulé pondělí jsem se tu jako příslušník osmiprocentní menšiny světových boháčů pokoušel naznačit, jak se nás týká spoušť na březích Indického oceánu. Mezitím se z celého světa sešlo tolik peněz, že jejich součet už pravděpodobně překonal jakoukoli předchozí humanitární akci. U nás zcela určitě. Jak soudí ve vzácně klidném a věcném komentáři režisér a cestovatel Karel Horký (MF DNES, 12.I.), „vlna soucitu a snahy pomoci...je důvodem k hrdosti.“ Konečně rozumím pojmu národní hrdost. Skáče-li po vítězství hokejistů v Naganu i ten, kdo v životě nestál na bruslích a nepozná mantinel od ofsajdu, je to sranda. Ale cítit hrdost nad českou spoluzodpovědnosti za planetu Zemi může každý, kdo sáhne do vlastní kapsy.


 Jistě to vše lze vidět i jinak. „Proč čekali, až se něco takového stane? Proč neposílali dary již v době, kdy oblast dnes postižená byla sužována občanskými válkami a hladomorem?“ (MF DNES, Fórum čtenářů, 6.I.). „...přispět na oběti tsunami se díky všem těm celebritám, které tam buď právě byly, nebo relaxovaly kdysi v minulosti, stalo módním trendem...Druhořadé hvězdičky obnovují svou zašlou slávu obnosem, který jim nečiní žádné zvláštní problémy,“ přede svou divnou nit Jana Ciglerová (LN, 11.I.) Jestliže je od první věty přesvědčena, že „celý národ už dopředu věděl, kam jede Karel Gott s přítelkyní na dovolenou“, snadno dojde k prostinkému vysvětlení, že „tím se tragédie...dotkla Čechů a Češek přímo a zblízka.“ Avšak přinejmenším z ohlasů na svůj „boháčský“ sloupek vím, že nejsem v tomto národě sám, kdo přispěl z úplně jiných důvodů a kdo neví, kam a s kým jezdívá Gott na dovolenou.


 Možná si prý řekneme, že je nevkusné poměřovat, kdo dá kolik. Ano, paní kolegyně. Když oznamujete, že tenistka, která dala 10 000 dolarů, má za vítězství v turnaji dvacetinásobek, zdá se mi to od vás nevkusné. Když zpěvákům dobročinných koncertů vyčítáte, že „místo toho, aby sami vytáhli peněženku, prosí ty ostatní, kteří už jsou zase na kontě v minusu a v autě jim bliká nádrž,“ jako byste zamítla všechny dobročinné koncerty na světě. Když se ptáte, „kde byly všechny ty hvězdy, když vloni zemětřesení v Iránu zabilo čtyřicet tisíc lidí nebo když v Súdánu stále ještě umírají milióny“, považuji to za demagogii. Ty hvězdy totiž nemohly být nikde jinde, než jsme v té době byli my všichni včetně vás osobně.


 A kdo odliší kšeft od dobrého úmyslu? Kdysi kulturní oddělení ÚV KSČ, ale dnes? Nemohu se zbavit dojmu, že účtařskými úvahami komentátoři vypovídají především o sobě.