S ostatními manifestanty jsem také skandoval „My chceme koridor Jugoslávie“, pro jistotu jsem se ale jednoho dospělého zeptal, co to je. Pochopil jsem to tak, že chceme tunel jen pro sebe, kterým bychom jezdili až k Jadranu.

Zkraje června 1948 nám naše třídní, paní profesorka Turčínová, oznámila, že po prázdninách už nebudeme chodit do sekundy gymnázia Na Smetance, protože střední škola bude jiná, jednotná. Než se s námi smutně rozloučila, sundala oficiální prezidentův portrét, stále ještě Benešův. Za souhlasu spolužáků ho věnovala mně, protože v občanské nauce jsem prý nejlepší.

Než jsem se pročetl k poznání i jiného Beneše, ještě dlouho jsem bral svůj idol v ochranu. Vžíval jsem se do situace, kdy se ho Jan Masaryk přišel v únorové krizi ptát, jestli se má přidat k demisi pravicových členů vlády a Beneš si po jeho odchodu nad opakovanou nerozhodností svého zahraničního ministra jen povzdechnul. A jakkoli znějí krutě posměšně, rozumím dnes, při četbě Malého Budiždánu Aloyse Skoumala, slovům pronikavého analytika a překladatele: „Ta poťouchlá bodrost, ten přiboudlý humor, to všemi mastmi mazané hovniválství, jak je ztělesňuje Josef Švejk, Honza Masaryk, Jan Werich – obranná filozofie českého podruha.“

Beneš - vedle svých jiných problematických rozhodnutí - během Mnichova 1938 i Února 1948 odmítl vést národ ke krveprolití. Nemyslím, že se bál facky, jak obrazně napsal Václav Černý. Spíš znal své nadchnutelné, leč nevytrvalé spoluobčany a věděl, že Václavové Černí mezi nimi nepřevládají. Ani Voskovcové, kteří chtěli jít proti hitlerákům i s vědomím, že asi dostaneme na frak. Když mají čeští vojáci kdekoli pomoci našim spojencům, hned se nějaký Matěj Brouček v poslanecké lavici ohrazuje, že by se jim tam mohlo něco stát. A jak hledáme největšího Čecha? Z těch, kteří opravdu válčili, se mezi prvních padesát dostanou leda Žižka a Valdštejn.

Mám rád informace z první ruky. Jeden z granátů, kterými Kubiš s Gabčíkem zabili říšského protektora, měl prastrýc Jan Nový v kuželníku na Proseku. Pevný hlas, jakým Milada Horáková odpovídala ječíčímu prokurátorovi Urválkovi, jsem slyšel na vlastní uši. A Václava Havla, který seděl za katrem kvůli rockovým muzikantům, ale i za nás nestatečné, jsem na Klárově potkal pohublého pár dní poté, co ho komunisté pustili, aby předešli ostudě, kdyby jim tam zemřel.

Třebaže se dnes jeho dekrety a jménem zaklíná kdejaký protiněmecký a protišlechtický čechomedán, Beneše se zdi nesundám. Připomíná mi, že ani víra v sebelepšího člověka nesmí být slepá a musí jít ruku v ruce s poznáním. Ale k životu potřebují obojí. Hitparády osobností vůbec ne.