O takovém životě je kniha málo a řádka moc, napsal v roce 1975 Jiří Hanzelka do sborníku, který k sedmdesátinám Jana Wericha sestavil novinář Jiří Lederer. Cestovatel jakoby věštil, co nastane, až se dočasně umlčený klaun jednou bude moci oslavovat veřejně. Sobotní večerní estráda Novy týden před stým výročím Werichova narození naznačila, co je to za neveselou dřinu vybírat z filmů V&W veselé scény nebo ze starých divadelních dialogů pospojovat nové. A to nás nejhustší werichovský týden teprve čeká.
Nedokážu odhadnout, jestli je Jan Werich přeceněný nebo ne. Čím ale byl pro mě, vím bezpečně. Než jsme jako čtrnáctiletí kluci splácali z písniček a průpovídek V&W hru k obluzování spolužaček, Milan Žalud a Mirek Roule - takoví naši V&W - se vypravili požádat Mistra o povolení. Já se na osobní setkání s vládcem „říše, kde smysl pro humor je nejvyšší ctností“ (z vinše Milana Kundery), necítil dost bystrý. Ani o čtvrtstoletí později, když jsme koncem září 1978 se sportovci z Nohybu uvedli v hospodě Za větrem Pětvečer V&W. Na náš přezdvořilý dopis Werich krátce poděkoval; že prý jsme druzí koho něco podobného napadlo, hned po Muzeu moderního umění v New Yorku. V normalizovaném domově tehdy bylo normální, že i v knižním vydání jejich her se namísto jmen autorů psalo „protagonisté“. Nemluvě o strachu, který dovolil jen šestapadesáti z Ledererem vyzvaných 185 osobností Werichovi gratulovat; jedna dokonce chystaný sborník práskla estébákům.
Do předměstské hospody nakonec přišla místo Wericha vnučka Fanča. On sám se už pohyboval těžko, velmi špatně slyšel a žil jen s pomocí stimulátorů. Přesto zůstal oporou i lidem tak fyzicky zdravým, že vydrželi celý večer vstoje za hospodskými okny, držíce se rukama mříží. Nikdo z nich nevážil všechny Werichovy poklesky, od postavy Göringa v hloupém agitačním filmu Pád Berlína až k podpisu anticharty v Národním divadle. V onom husákovském dusnu, kdy se lámaly i mladší a bojovnější typy než byl Werichův, člověk sebezáchovně lapal po čerstvém vzduchu Werichových pohádkových fantazií, jazykového provazochodectví, swingujícího humoru a svobodychtivých aforismů a metafor. Obou svých jarních vystoupení v narvané Lucerně 1977 využil zestárlý klaun, aby sípavě, s hrdlem nemocným a zadřeným dojetím, pověděl, čeho byl plný. Že moudrá vláda nikdy nebere umělcům to, bez čeho nemohou žít: jejich práci. (Když předtím režisér Ján Roháč orodoval u tajemníka Miroslava Millera, bodrý bolševik se divil, co ten Werich pořád chce, když má přece peněz dost.) To málem spadla tleskající Luc erna poprvé. A podruhé, když vzpomněl na Jiřího Voskovce: „Je to nejlepší mužskej na světě, kterýho jsem kdy potkal...Myslíte, že žádám od vás moc, aby mu vyřídili, že vy ho pozdravujete?“
Snad je pro mě lepší, že jsem nikdy u Jana Wericha na Kampě nebyl. A nejen proto, že jsem za nejvyšší ctnost nikdy nepovažoval smysl pro humor. V domě, kdy kdysi bydlel Josef Dobrovský, se české kulturní a politické dějiny stěsnaly do dvou nájemníků. Wericha v prvním patře, Vladimíra Holana v přízemí. Oba se narodili i zemřeli ve stejném roce. Když se u Werichů slavilo za přítomnosti divadelní a filmové hvězdné sestavy, cinkot sklenic pronikal až dolů do ticha, do něhož se z vlastního rozhodnutí uzavřel před světem básník, který svými verši vítal Rudou armádu v době, kdy klaun se ještě rozmýšlel, jestli má dál hrát na Broadwayi nebo se už přece jen po válce vrátit do Prahy.
Žádný umělec nemůže být dokonalý, ale některá jeho práce ano. A my ostatní máme štěstí se z nejlepších děl těšit a nejlepší mužské a ženské svých životů si najít třeba úplně jinde.