Cisusalkuch aneb o císaři, pekaři a jejich době

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 10. 02. 2005 (2667 přečtení)




Když přišel do kin Císařův pekař, bylo mi sotva šestnáct. Poúnorový komunistický režim jsem nenáviděl, rudě ošátkovaným pionýrům jsem se posmíval a soudružce ředitelce Karabáčkové jsem tvrdil, že národní výbory jsou předstíráním demokracie. To na vysvětlenou, proč už zase píšu o té době a Janu Werichovi: protože si je pamatuji jinak, než o nich teď čítávám.

Například melodie Zdeňka Petra s Werichovým textem Ten umí to a ten zas tohle prý byla podle Vladimíra Kučery (MF DNES) „z nejbudovatelštějších písní z časů gottwaldovské konstrukce socialismu“ a uzavírala „stejně budovatelskou filmovou agitku“. Znovu se také objevilo, co Jiří Voskovec, který raději ani film neviděl („asi by se mi udělalo nanic“), napsal Viktoru Fischlovi: „Nepochybně zlí alchymisté byli náhončími Wall Streetu a dobrý lid zvítězil ve smyslu lidové demokracie.“
Nesporně to byly časy nestravitelných černobílých agitek. Právě proto pro mne bylo zjevením, když třeba při estrádě v Parku kultury a oddechu Werich náhle přečetl úryvek ze Švejka. Před ním totiž Armádní umělecký soubor zpíval častušky, začínající „Známo bylo u roty, že jsem ulejvák“ nebo „Jenda byl úderníkem, plán plnil vždycky na stopadesát, když však dostal svolávací lístek, nemoh´ z toho devět nocí spát.“ A ještě větším zjevením byl v éře budovatelských filmů Císařův pekař. V éře zapomenutelných, navzájem zaměnitelných, bezbarvých klaďasů nebo stejně prefabrikovaných zloduchů najednou exhibiční komická dvojrole nepředpověditelného, elegantně tančícího a ještě lépe zpívajícího – včetně operního extempore v oné „budovatelské“ – klauna. Výtvarná renesanční podívaná. Nezapomenutelné dialogy. Žádní náhončí Wall Streetu, ale cisusalkuch, císařská ústřední alchymistická kuchyně. (Satiricky podle vzoru Řempo, řemeslnické potřeby. Tak nám tehdy komunisté sovětizovali češtinu.) Werich pobízející pseudoitalského alchymistu k práci: „Patlama, patlama.“ Werich odmítající komořího Langa a jeho neodkladné záležitosti: „Co třeba, netřeba.“ To pak člověk snadno zapomněl i prorežimní narážku na pozdrav známý ze Svobodné Evropy. Ostatně, ruku na srdce, kolik lidí tehdy „štvavou vysílačku“ chytilo a mohlo vůbec tuto Brdečkovu s Werichovu scénáristickou úlitbu pochopit?
Cokoli, čemu jsme se my, co jsme spolu kamarádili, mohli zařehtat, v čem jsme cítili opak všeobecné nudy a šedivosti, co jsme mohli společně opakovat a už jen v tom chóru cítit svobodu – to vše mělo pro nás tehdy cenu Chaplinových grotesek. Jistěže skutečná, nadčasová, esteticky změřená hodnota našich tehdejších podnětů může být jiná. (Mimochodem: v Březinově polistopadovém Lexikonu českého filmu dostal Císařův pekař 80 procent.) Kde končí paměť rozumu a začíná paměť srdce nebo dokonce paměť bránice? Kdy slzíme smíchy nad jiskřivostí vtipu a kdy nad eskamotérem, který si utírá nos židlí? To nebývá jasné ani v přehlednějších historických hodinách, než byly ony gottwaldovské, mezi justičním vražděním názorových odpůrců a vzájemným sebepožíráním únorových vítězů. Co pro nás znamenal Werich jako císař Rudolf II. a pekař Matěj je téměř nemožné vysvětlit komukoli, kdo je třeba jen o kousek mladší. Za to, co si pak Werich s Horníčkem dovolili v letech 1955-59, by totiž pár let předtím skončili mnohem hůř než pouze jako páskové karikovaní v Dikobrazu.
Patlama, patlama, průzkumníci Werichova života. Ale komu a zač poděkovat, to víme každý sám za sebe.