Neupustilo. Brzy nato propukl únor 1948. Naší rodině jako statisícům jiných komunisté vzali jen krejčovinu a zámečnictví,  mnohým víc. Přestože Gottwald slíbil Benešovi, že političtí odpůrci nebudou pronásledováni, komunisté je pozavírali, případně oběsili. Ne-li dřív, pak nejpozději při četbě Solženicyna jsme se mohli dozvědět, že v zemi, která měla být na věčné časy naším vzorem, se oběti počítaly na desítky miliónů. Nikoli antikomunismu, nýbrž pouhé aritmetiky je potřeba, abychom jednou provždy pochopili: komunisté z celého světa dohromady lhali, kradli a vraždili víc než všichni nacisté a fašisté.

Proč se to v Česku tak špatně poslouchá? Protože pokud jsme nikdy nevlastnili rudou knížku sami, měl ji velice pravděpodobně náš příbuzný a téměř zaručeně některý kamarád. Zatímco nacistu mezi přáteli většinou nemáme. Přitom být nacistou, tedy členem národně sociální strany německých pracujících, bylo pro každého, kdo chtěl naplno využít jakýkoli svůj talent, podobně nutné jako být komunistou.

Nacismus ovšem v boji s demokracií prohrál všechno. Český komunismus jen diktát nad občany a část toho, co nakradl. Iluze o systému, který všechno spravedlivě rozdělí všem, v mnohých našich spoluobčanech přetrvává. Jistěže se jich můžeme ptát, co je to za systém, který ani po bezmála devadesáti letech nikde na světě neexistuje v žádné jiné podobě než totalitní. Ale předem počítejme se závistí a nenávistí chudších vůči bohatším, pohodlných vůči pracovitým, stádních vůči vybočujícím. S oním věčným kotlem našich zjevných či utajených zlob, pod nějž přikládá každá komunistická strana, když chce předstihnout demokratické.

Grebeníček, Štěpán i Zifčák vědí, proč strany, kterým předsedají, musí být komunistické už svým názvem. Protože to slovo zní pomstou za listopadový antiúnor, bojem za nových čtyřicet let neomezené vlády. Jakápak strana pracujících, socialistická a podobné obecnosti. Řekneš komunismus a nemusíš už nic vysvětlovat. Do klopy si dáš placku se signatářem justičních vražd Gottwaldem a běda tomu antikomunistovi, který se tě ve zlém dotkne.

Co s tím? Máme-li jen trochu studu za to, co se pod znakem srpu a kladiva a vedením komunistické strany dělo našim bližním, tlačme na poslance a senátory, ať zakáží aspoň ten název. Proto jsem podepsal petici Zrušme komunisty, i když bych ji sám nazval jinak a sepsal stručněji. Komunisty totiž zrušit nelze, jen přejmenovat. Ledaže by ztratili nervy a ještě přitvrdili, co už chce jejich poslanec Grospič: „smyslem naší činnosti je postavit proti diktatuře kapitálu diktaturu pracujících.“

Zatím ještě může Petr Uhl v otevřeném dopise iniciátorovi petice Jaromíru Štětinovi naivně napsat: „Žádné výzvy nebo sympatie k násilí, rasismu či potlačování práv svobod občanů...v programu ani v praxi KSČM nenacházím.“ Kdyby nacházel, nesměla by taková strana vůbec existovat. Jde však také o význam znaků a slov. A komunismus je odporné slovo. Jako nacismus. Obě páchnou krví.

Že býval komunistou i Vladislav Vančura nebo Jaroslav Seifert je stejný argument, jako kdyby někdo chtěl nacismus zaštítit Knutem Hamsunem nebo Herbertem von Karajanem. A stesku redaktora Ondřeje Slačálka nad tím, že „komunistobijci“ posuzují Grebeníčka podle rodičů, chybí špetka vkusu: syn obávaného koncentráčnického dozorce by sice i v Německu mohl být docentem, ale těžko předsedou parlamentní strany.

To, že „komunismus je součástí naší identity“, jak na Nový rok řekl prezident Václav Klaus, je historická tragikomedie. Naštěstí z ní vyplývají i některá poučení. Dvě dnešní znějí: 1.V názvu stran uzákonit zákaz kosti, o kterou se perou Grebeníček, Štěpán a Zifčák. 2.Nesněmovat do zblbnutí o tom, co je komunismus. Jinak se zamluví i ta kost.