Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Lidové noviny Vydáno dne 01. 03. 2005 (16544 přečtení) Toho proslulého 25.února 1948, o němž zde v pátek psal, nebyl Mirečkovi ani rok; mně přece jen aspoň dvanáct. O čem mu táta Grebeníček později vykládal, to já viděl a slyšel. Třeba poslední veřejné vystoupení národně socialistického ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny v Národním domě na Vinohradech. Hřímal o nebezpečí ozbrojeného komunistického puče. Pár hodin poté ho už komunisté z akčního výboru nepustili ani do jeho pracovny na ministerstvu. Přesto, že prezident Beneš tehdy ještě demisi pravicových ministrů nepodepsal a novou vládu nejmenoval. Krátce nato se Drtina neúspěšně pokusil o sebevraždu. Jan Masaryk, který v Gottwaldově vládě zůstal a o Drtinově skoku z okna prý prohlásil, že tohle dělají služky, se v březnu zabil doopravdy. Šel jsem k jeho rakvi do Černínského paláce, ale kvůli návalu lidí jsem se tam nedostal. Pražské ulice byly plny smutku a strachu. Generální stávku na podporu Gottwalda jsem odseděl u nás v kuchyni, která byla zároveň maminčiným krejčovským salónem i dílnou. Paní mistrová, dělnice, učednice, všechny opravdu na hodinu opustily šicí stroje. Ani jehlu nevzaly do ruky, jak se bály, aby je nikdo neudal. V pubertálním zápalu jsem to vypsal do svého deníku. Únor očima reakcionářského dítěte – by se mohl jmenovat, kdyby ho maminka ze strachu nespálila v kamnech. Co tomu všemu předcházelo, si také pamatuji. Proč tolik zemědělců volilo zjara 1946 komunisty? Předně proto, že nemohli volit agrární stranu, která nesměla být po válce obnovena. Zadruhé kvůli řečem komunistického ministra zemědělství Ďuriše, který rolníkům hubou rozdával z cizího. Gottwald sliboval komukoli cokoli. Veřejně se vysmíval a nadával do panikářů těm, kdo tvrdili, že komunisté budou brát sedlákům statky a řemeslníkům živnosti. Když komunisté vyhráli, vzali téměř všechno všem. Rolníkům pole, stroje a zvířata, živnostníkům živnosti, církvi (nejen) kláštery, sokolům a orlům tělocvičny, skautům klubovny a loděnice, ymkařům letní tábory. Únor 1948 tedy byl „komunistickým podvodem spáchaným na lidových masách“, ne že nebyl, jak tvrdí Gottwaldův pokračovatel. „I v těchto letech u nás lidé normálně žili“, míní Grebeníček. Ve stejném duchu mi čtenář J.P. nedávno napsal, že jeho dědečkovi „také komunisté sebrali krejčovství“ a přesto si jeho děti „žili docela obstojně“ a dědečkovi byly na konci jeho života „vypláceny všelijaké sociální dávky“. Jistě, znám to z příkladu svého táty, kterého vyhodili i z družstva Moděva, když protestoval proti snižování dělnických platů. Dávno po šedesátce pak dojížděl pracovat do Chomutova jako pomocný dělník, po sedmdesátce to dotáhl¨na skladníka a účetního. I on byl spokojený. Ne že by zapomněl, jak kdysi sedával na pražské radnici za živnostníky, ale proto, že „vykořisťovatelům“ jeho typu byla jakákoli práce doopravdy ctí. Na rozdíl od soudruhů, kteří se sice zdravili Čest práci, sami přitom fyzickou práci považovali za vhodný trest pro své třídní nepřátele. „Normálně“ žily i milióny Němců za Hitlera a Číňanů za Maa. Normálně drželi hubu a krok. My si k tomu za Husáka a Jakeše ještě pouštěli barevnou televizi. Přitom prý „uvnitř strany prakticky stále probíhal zápas...o prosazení skutečných zájmů fyzicky i duševně pracujících...“ Našinec si těchto stranických starostí nevšiml a dosud nevšímá. A nebýt Grebeníčkova nestydatého pátečního volání po „dobré paměti“, nevracel by se znova ani k únorovému datu. Je škaredé dokonce i pro vítěze. Alespoň pro ty, jimž nechybí stud za Gottwaldovy falešné sliby.