Superstars pro vyspělé a děti: Bittová a Skoumal

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 07. 03. 2005 (4038 přečtení)




Na české hudební scéně je teď největší zájem o hudbu, v níž nezazní jediné české slovo, jediná česká nota: o soutěž, kdo lépe zazpívá dávno známé zámořské hity. Takovou Superstar hledají milióny televizních nováků a celé stránky tomu věnují i noviny, do kterých kdysi psával své recenze Leoš Janáček. Díky loňskému janáčkovskému jubileu člověk může od lašského novátora leccos slyšet i letos, zejména v divadle. A jak jsem si ověřil na festivalu Opera 2005, na rozdíl od některých zámořských hitů i průměrně zazpívané Janáčkovy noty mě pokaždé dokáží zaujmout. Složitější je to se slovy. U Janáčka nejsou operní tapetou, ale dření dramatu. Moje generace asi měla výjimečné štěstí na zpěváky, kterým bylo v Janáčkovi dobře rozumět. Ale nebýt Štěpánky Jelínkové, Libuše Domanínské, Marie Steinerové, Marty Krásové, Iva Žídka, Bena Blachuta nebo Jaroslava Stříšky, jejichž pasáže mám stále v paměti, občas bych nevěděl, o čem dnešní Jenůfy, Kostelničky, Števové a Lacové zpívají. V jinak pěkné ostravské Její pastorkyni zůstávaly libretu dlužny i hlavní představitelky: Jenůfa Věry Dřízgové-Jirušové trochu, Kostelnička Agnieszky Zwierkové moc. (Podobně mne coby Kostelnička ostatně zklamala i slavná Anja Silja z brněnsko-vídeňské inscenace Pountneyho.) Pěknou dikcí naopak překvapil slovácky divoký a vůbec výtečný italský Laca Gianlucy Zampieriho.

Jako důkaz, že nechci Janáčkem lacino mistrovat rock a že oba hudební typy dokonce může zvládnout jediný interpret, využívám alba Ivy Bittové Moravská lidová poezie v písních. Bittová se s Janáčkovou hudbu vyrovnávala už mnohokrát, ale tady se vystavila těžké konkurenci; Janáčkovy úpravy už nahráli Dagmar Pecková, Ivan Kusnjer a jiné špičky klasického zpěvu. Jak je jejím zvykem, ať dělá cokoli včetně různých typů rocku, folku, činohry, pantomimy nebo i opery (Elvíra v Mozartově Donu Giovannim), Bittová i tady nasadila všechen svůj talent a bobří pracovitost, aby pro sbírku, kterou i přední janáčkolog Miloš Štědroň považuje za „těžko řešitelný nebo předem neřešitelný problém“, našla svůj jiný, originální řád. Na jeho začátku byl bratislavský skladatel Vladimír Godár, který všech 53 písní, Janáčkem předepsaných pro hlas a klavír, upravil pro smyčcové kvarteto. Do tečky celou práci dovedla sama jako zpěvačka Bittová, oddávající se poetickým textům srozumitelně i volně, živočišně, beze všech závazků vůči tradicím. Z poslední doby neznám krásnější janáčkovský počin ani silnější české album. Ať už na ně zbude nějaká výroční cena nebo ne.

Jestliže u Bittové si porotci a udělovatelé řádů mohou říkat, že má ještě času dost, u dalšího v Brně vyškoleného muzikanta stejná výmluva neobstojí; je o generaci starší. Mimochodem má dnes narozeniny a ovšemže i tady ho v pozornosti médií přetlačí Sláva Šimek, Ivan Lendl nebo Vova Zábrodský. Co vlastně skladatel, pianista, textař a zpěvák Petr Skoumal pro českou hudbu udělal? Jedny z nejmilejších písniček pro děti, které chodily a chodí spát s malým bobrem. K nejlepším textům z někdejší zaslíbené éry Jana Vodňanského napsal melodie, které si v semaforské šatně zpívával sobě pro radost i Jiří Šlitr. Za vzkříšením rockerského talentu Michala Prokopa v osmdesátých letech stojí také Skoumal. Jakož i za hudbou Jiránkových kreslených seriálů, mnoha filmů a divadel, dramat i pohádek. Není v Česku jemnějšího a elegantnějšího hudebního humoru nad Skoumalův. Koho jiného by napadlo recitovat do kánonu úryvky z operních libret? Muzikantovi tak nehlučnému, nebodrému a komornímu se těžko blahopřeje. Ale nemohu si pomoci, sedmého března pokaždé myslím na Masaryka a na Skoumala.