Jak to s námi politici zase jednou zkomunikovali

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 07. 04. 2005 (4150 přečtení)


Nejdřív komunisté resuscitovali koaliční vládu tím, že se zdrželi hlasování o nedůvěře, načež si neogotwaldián Grebeníček pochrochtnul nad možností dalších hrůz: „…v případě, že se něco provalí, si tedy premiéra vychutnám.“ Mezitím si vládní krizi a žvanec mediální, někdy přímo televizní popularity už vychutnávali i jiní. „…zůstane tady jenom opravdu ten bordel,“ hřímal víc lidově než křesťansky Kalousek, jakoby právě procitl ze snu o neposkvrněném početí této vlády nebo chtěl jednou ranou trumfnout internetové hovniválové anonymy i Miloše Zemana. „…Gross se navždy zapíše do dějin jako politik, který patnáct let po pádu totality otevřel komunistům dveře k moci,“ věštil občansky a demokraticky Topolánek; buď vymazal z dějinné paměti fotografii Grebeníčka s Klausem na lánském balkonu, nebo považuje českého prezidenta za ne-moc. „Lidovci rozbili třetí koalici a my musíme říci jasné a srozumitelné ne takovému jednání,“ kontroval jménem UD-DEU její předseda Pavel Němec s rutinou demagoga, který předpokládá, že se už nikdo nezeptá, jestli rozbití oněch předchozích koalic bylo dobré nebo špatné. Jeho rychleji rozhodnutý spolustraník, ministr informatiky Vladimír Mlynář, svou degrossi zdůvodnil: „Celý život jsem hájil postoje, které jsou v rozporu s komunistickou stranou…“ Ten „celý život“ zní klatě husitsky. Protože ale při štvanicích na chartisty bylo Mlynářovi jedenáct a v roce 1989 třiadvacet, svých protikomunistických postojů se zas tolik nenahájil.

O chlapské slovo nebyla nouze ani na grossovské straně.  „Ministři si to musí ujasnit pro sebe. Pokud nemají na politiku nervy, no tak ať v ní nezůstávají. Já ty nervy mám dobré,“ ujasnil si svůj aktuální duševní stav ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek. „Já myslím, že jsme si ničím nezadali,“ shrnul situaci sám Gross, což u člověka, který upřímně chtěl za prezidenta Jaroslava Bureše, exota, nedotčeného jakoukoli politickou morálkou, tolik nepřekvapuje. Pouze ojedinělý ministerský hlásek prý pípnul, že „Standa…ten průšvih nevidí v podstatě věci. On jen řeší, jak to zkomunikovat s veřejností.“

Naši komunisté už vědí, jak to zkomunikovat. Když předseda jejich poslaneckého klubu Pavel Kováčik zdůvodňoval, proč by vláda vedená ODS byla ještě horší, zaútočil – ach, tak švandovně a dudákovsky lehce - proti korupci, zlodějně a lumpárnám, „ale také třeba proti tomu, aby horních deset tisíc si žilo na úkor dolních deseti miliónů.“ Ale jak nám, dolním, pomoci? Poslanec Jaroslav Gongol onehdy chtěl, aby každý, kdo vydělá nad 83 000 Kč měsíčně, dal na daně 55 procent. (Ať platí bohatí, říkával už Kléma Gottwald.) Méně revoluční varianta: jen 32 procent, zato ale pro každého, kdo má nad 50 000 měsíčně. Hrubého.

Jinou pomoc dolním miliónům naznačil Grebeníček, když se postavil proti českému embargu na prodej zbraní Číně. „Je to obrovský trh a vím, jaký zájem o něj mají třeba Američané nebo Němci.“

A co si myslíme my, kteří své zastupitele – když zrovna nejsme místo voleb na chatě nebo u vody - vvbíráme? „Lidé jsou sice smířeni s tím, že z morálního hlediska politikové nejsou nijak na výši, ale chtějí, aby byli profesionály,“ míní ředitel agentury STEM Jan Hartl. „To znamená, když už na ně praskne něco takového, tak že se zachovají uváženě. Rozhodnou se pro jedno řešení či vysvětlení a toho se drží. A umějí si zorganizovat mediální odezvu.“

Optimisticky si připusťme, že výzkumné agentury nemohou vědět všechno a že vedle stáda, zkomunikovatelného prolhanými a hlasitými profesionálními berany, žije u nás i jiný lidský druh, svobodnější v pohybu myšlenek.