Jediným folkařem, který z exilu vysílal veselé signály, byl Třešňák. Pokud zatelefonoval, tak z hospody. Pokud měl starost, byla to sázka. „Že Simon s Garfunkelem nenazpívali In The Year 2025? Tak to řekni do sluchátka kamarádovi a vyhrál jsem tisíc piv!” Nestačil ani říct, jestli se sází v Německu nebo ve Švédsku. Vlastovy telefonáty se nezměnily ani po sametové revoluci. Možná se méně sází, ale když mi volá, pokaždé zvesela, zvídavě a naléhavě.

A teď najednou se v Kulturní revui sobotních Lidovek dočítám, že má pořád sbaleno, že ho tu drží jen pár přátel, čeština a jedna ženská, že by případně zamířil kamkoli za Rozvadov. „Václav Klaus není můj prezident! Jsem poddaný švédského krále Gustava. Ten neťuká na dveře s emblémem třešní.“

Nemám rád vyhrožování emigrací (ani rozvodem, žalobou a sebevraždou), pokud však s tím koketují nezajímavé zpěvule nebo vulgární baviči, odzívnu je. Vlasta Třešňák mě zaskočil. Nutí mě znovu promýšlet, co jsem měl dávno za vyřešené.

Exil jako takový nepovažuji za důvod k hrdosti ani ke studu. Záleží i na tom, proč kdo odešel, ale podstatnější je, co udělal pro ty, ke kterým přišel, případně i pro ty, od nichž odešel. Bez německého dětského prádla od Zelených by to našemu škvrněti kdysi neslušelo, bez kanadských desek od Škvoreckých bych nemohl rozebírat styl Elvise Presleyho, bez švédských dodávek od Pallasů a londýnských od Richarda Kroupy by moje normalizační poslechovky nemohly být nenormalizační.

Je to paradox: vlastně se mi díky exulantům nechtělo do exilu, protože jen doma jsem mohl zahraniční hudbu (včetně Třešňákovy) hrát českým uším, ucpávaným produkty firem František Janeček, František Ringo Čech nebo Petr Hannig. Abych se lépe ubránil občasným pokušením, z nichž londýnské bylo nejsvůdnější, veřejně jsem vyhlašoval, že novinář musí zůstat a prožít si to se svými čtenáři a posluchači. Pak už jsem si žádný exil nemohl dovolit. Těch, kterým komunisté nabízeli odchod na Západ a oni odmítli, jsem si velice vážil. Třeba Vladimíra Merty. Těch, kteří kvůli svobodě nás všech šli do vězení, ještě víc. Třeba Rudolfa Battěka, Petra Uhla, Jána Čarnogurského nebo Václava Havla.

Proto mě bolí a uráží, když Václav Klaus o disidentech mluví jako o čemsi nepodstatném a zbytečném. Ale je to můj prezident a nikdo mě nezbaví povinnosti psát, co si o jeho práci myslím. Mně ovšem na rozdíl od Třešňáka žádný vyšetřovatel nezhasínal cigaretu o holou kůži. Nevím, jestli bych s Vlastovými zkušenostmi a rostoucím vlivem Grebeníčkových komunistů taky už neměl sbaleno.

Nemám. A Gottwaldových pohrobků se  bojím stejně málo, jako lidé, s nimiž se téměř denně setkávám na cestách po republice za hudbou. Nedávno jsem se na gymnáziu v Opavě půl druhé hodiny díval do pozorných mladých očí a sledoval, jak se proměňují podle hudby a hlasů Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové, Jima Morrisona a Kurta Cobaina. Jakoby dobrého ještě nebylo dost, když studenti dostali slovo, ptali se opravdu na hudbu a ne na kolotoč kolem hledání české superstar. Věřím, že této mládeži už těžko někdo bude kázat o úpadkovém západním umění a o té krásné předlistopadové době, kdy vám jakýkoli anonymní cenzorský puchýř mohl ukrást americký hudební časopis a přípisem vzkázat, že měl „závadový“ obsah.

Slyšel jsem v pražském Národním divadle už tři čtvrtiny Wagnerovy tetralogie Prsten Niebelungův a ještě před detailním hodnocením celého projektu musím poděkovat současnému vedení opery. Povedlo se mu, oč marně usilovali všichni šéfové Karlem Kovařovicem počínaje. Po sto třiceti letech česká premiéra!

Když Iva Bittová po nádherném koncertu v pražské městské knihovně podpisovala desky, ptali se jí, jestli není škoda, že má jet na dlouho do Ameriky. „Když se jim nebudu líbit nebo oni mně, tak se zase vrátím,“ zasmála se jako trampka, co má sbaleno i rozbaleno našup, v Lelekovicích jako v New Yorku.