Na Klause jako ukazatele nebo zpochybňovače nových nebezpečí bych si nevsadil. Tak třeba jeho dávný úsměv nad těmi, kdo se obávali oteplování Země, je, bohužel, vymrzlý; naše planeta své zasmraďování snáší čím dál hůř. Ještě názornější, lépe spočitatelný, byl Klausův mylný odhad hlavního politického nebezpečí v Česku. Nespatřoval ho v našich komunistech, ale v Jiřím Dienstbierovi a jemu podobných. Opravdu.

Škoda, že jako prezident už své vidiny nové nesvobody líčí mlhavěji. „Aktivity organizací, vytvořených na těchto základech…“ Kterých organizací? Sám Klaus ví. Na jakých základech? „NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd.“ Už to máte? Ne? Tak ještě jednou, o týden později. „…nejrůznější hnutí a skupiny, které nemají dost odvahy, sil ani idejí, aby s nimi šly na veřejný trh a podstoupily volební zápas o svou demokratickou legitimitu…Jejich charakteristické maskování za vznešená slova a pojmy jako například lidská – a já bych dodal především občanská – práva…“

Přeslechněme děsivou, národně divadelní rétoriku Jiřiny Švorcové. Podstatné je, že pořád nevíme, koho že to chce Klaus odmaskovat. V tomto bodě bych už býval já polemiku vzdal a z pocitu marnosti i ze vzteku přeplaval Rožmberk. Ne tak bývalí disidenti. Šli s kanónem na vrabce. A hradní vrabec může být dál „smutný z toho, že právě Vy…jste si moje slova vztáhli na sebe a zlovolně je vyložili a dezinterpretovali.“ Ale ne zas tak smutný, aby svým oponentům nevzkázal, že jeho stručný projev stejně vůbec nečetli a že apriorně kritizují všecko, co on udělá. Kteří? „…většina našich diskutujících…“ Aha.

„Tito lidé“, ovšem jsou podle Klause „ve spojení s mocným mediálním světem“. A já, hňup, si toho doteď nevšiml. Naopak se mi už řadu let zdá, že nejmocnější médium, TV NOVA, sympatizuje s úplně jinými lidmi, především s Václavem Klausem.

Sám zpravidla sleduji skromnější médium, ČT 2. V pátečních Krásných ztrátách tam uvedl Michal Prokop shodou netušených náhodou – pořad se totiž předtáčí – člověka, který je ztělesněním občanských sdružení i boje za občanská práva. Čestmír Huňát patřil v Jazzové sekci k nejpracovitějším, proto i jeho komunisté zavřeli. Mluvil o tom tiše, s viditelným ostychem z kamery i ze svého partnera, syna Mardoši, spoluzakladatele skupiny Tata Bojs. Hlavou mi přitom přelétl kus dějin. Padesátiny Václava Havla, mezi hosty i manželky zavřených kluků z Jazzové sekce. Oslava návratu v bytě Karla Srpa, všichni samá sranda, největší z toho, jak si prý bachaři chválili Havla, že dodržoval budíček. Budoucí prezident to ani nepopíral. (Já si nějaký čas po revoluci myslel, že smysl pro pořádek by mohl být jedním z pojítek mezi oběma Václavy.) Porevoluční rozpojení někdejších funkcionářů Jazzové sekce, vývoj Huňátova (i ostatních) Unijazzu. A stále stejná pracovitost, stejný Česťa Huňát. Spíš typický než ojedinělý příklad disidenta, který se nikam necpe, hlavně ne do politiky. Myslí na další ročník festivalu v Boskovicích Ani neví, kým je považován za „bohulibou aktivitu nevládní instituce“ a kým za agresivního humanrightistu. Na slovíčkaření ho neužije. Ale že je kvůli svobodě svých bližních připraven ztratit i svou, to už jednou dokázal. Jako Vladimír Kouřil, Joska Skalník, Karel Srp, Rudolf Battěk, Václav Malý.  

O páteční noci uvedla ČT 2 i třetí z pěti dílů Válečných příběhů režiséra Otto Olejára. Hned první muž byl na svém místě: komentátor Hlasu Ameriky Ivan Medek, syn generála a spisovatele, který po mnichovské smlouvě 1938 vrátil kapitulantským velvyslancům všechna vyznamenání. Pak už co záběr, to román. Anglickou katedrálou nesou naši vlajku, tváře leteckých hrdinů, Hospodin je můj pastýř zpívá žena velitele letky Tomáše Vybírala. I jeho po únoru 1948 „vyloučili z letectva.“ Ta věta se mnohokrát opakovala a vždy měla antickou vážnost. Jako tenkrát svoboda vůbec.