Že jsem z něj musel odejít, protože jinak bych ve sporu se svazáckým politbyrem ztratil tvář, mně nebránilo, abych se duchem nevracel do Panské ulice. Horovy-Hořejšovy Toulky českou minulostí byly i mou největší radostí, i mne hanba fackovala za štvaní proti undergroundovým muzikantům nebo výčitky exilovému herci Janu Třískovi. Většinu článků o populární hudbě jsem si vystřihoval, už kvůli informacím. A třebaže přímo Františka Janečka nejmenoval, byl Josef Chuchma, tuším, vůbec první český publicista, kdo označil popmuzikálního magnáta, jenž novináři vyhrožoval svým politickým vlivem.

Michal Horáček, Andrej Halada, Roman Lipčík, zkrátka téměř každý, kdo se i za normalizace v Mladém světě prosadil, si udržoval vysokou stylistickou techniku a neztratil se ani ve volné polistopadové konkurenci. Tím nepopírám, že jsem za oněch Husákových časů cítil pod přitažlivými obrázky a slovy v Mladém světě také autorské bonvivánství a reformisticky salonní stranictví, možná nevědomé, ale tím nepříjemnější, čím hůř byli zrovna pronásledováni jiní novináři a umělci. Historie Mladého světa je svého druhu vůbec historií tuzemských pokusů o soužití profesionálů s komunistickou vládou. Spočítat při tom ztráty a zisky je nad možnosti novináře, který šel jinou cestou. Když v Mladém světě ještě po demonstracích na Letenské pláni kritizovali moderátora Václava Malého za jeho neobjektivnost, řekl jsem si, že vinou svého estrádního vidění světa nechápou vůbec nic. Mladí kulturní historikové si s tím jistě poradí objektivněji.

Literární noviny zdánlivě odešly jen z Prahy do Brna. A to ještě pouze ta část, která ve vnitroredakčním sporu, pro mne nepřehledném, stojí za Jakubem Patočkou. Mám z toho pocit, jako když se ve zlém rozvedou manželé, které jsem měl oba rád a obou si vážil. Slovy nevyjádřím, čím mi Literárky bývaly v dobách mezi Gottwaldem a Husákem. Když nám v pondělí Vladimír Kalina vykládal na semináři o Hemingwayovi, hned jsme v novinářské třídě věděli, že to nemá ze sebe, protože jsme už během víkendu přečetli úvahu překladatele Františka Vrby. Polemickou schopnost Jiřího Šotoly jsem obdivoval jen do chvíle, než ho ve sporu o časopis Tvář uzemnil Václav Havel. Zato mě nadchlo, jak nově se Šotola díval na sport.

Nevěřil jsem telefonu, když mi Antonín Brousek před létem 1968 sdělil, že Literárky se z týdeníku změní v deník a chtějí mě jako redaktora, napůl na kulturu, napůl na sport. Sedět v práci vedle Ludvíka Vaculíka a Milana Jungmanna tehdy bylo jako hrát fotbal s Pelém. Až na to, že by mým přímým nadřízeným byl kritik Sergej Machonin. O mrtvých jen v dobrém, ale mně tehdy připadal nemúzický, stranicky nalinkovaný. Když jsem mu řekl, že si ho dost nevážím, přijal to důstojně.

Na noviny jsem si také okamžitě vzpomněl i při zprávě o náhlém skonu Leoše Suchařípy. Herce, překladatele , dramaturga, avšak pro mě nejdřív a především šéfredaktora Divadelních novin. Vedl je k čtivosti a názorové přímosti, až z kritizovaných herců chlupy létaly. Žádná repríza ani sebemenší role si nebyly jisty, že i na ně jednou nedojde. Z iniciativy Jiřího Bajera také otevřel Divadelní noviny populární hudbě: objevnému, dodnes nepřekonanému eseji Lea Jehneho o Haně Hegerové i mým škobrtavým obhajobám bigbeatových zpěváků.

Leoš Suchařípa mě zaskočil jedinkrát, ve Filmovém klubu při besedě s Vjačeslavem Tichonovem. Krásná tvář filmového Andreje Bolkonského z Bondarčukovy Vojny a míru mi tam rázem zprotivněla, když obhajoval sovětské výtky vůči Dubčekovým politickým změnám; malé dítě prý také nenecháme se spálit, když se blíží rozpáleným kamnům. Suchařípa se Tichonovovi málem omluvil, že se ho na takové věci ptáme.

Pár týdnů poté přiduněly sovětské tanky a rozválcovaly poslední zbytky Machoninovy a Suchařípovy uhlířské víry i naše spory, ze kterých ve mně žije jen vzpomínka na pěkné noviny.