Z letošního programu jsem si vybral závěrečné čtyři koncerty, a to i s vědomím, že kvůli sobotnímu budu muset pominout podstatnou část jiné hudební slavnosti, televizního přenosu největší akce v historii rocku, Live Eight. Páteční Tannhäuser, koncertně provedený na nádvoří, naštěstí žádnou zvukovou konkurenci ještě neměl, nepočítáme-li nepřetržitě bubnující déšť.

Na dlouhé a křivolaké cestě, kterou dramaturgie Smetanovy Litomyšle ušla, je Tannhäuser několikerým milníkem. Žádná opera Richarda Wagnera nikdy předtím na festivalu nezazněla. Že by Smetana byl bez Wagnerova vlivu někým úplně jiným, věděl přitom kdekdo a nejlépe možná právě Zdeněk Nejedlý, všemocný komunistický ministr kultury. Kdyby pokynul malíčkem, největší operní reformátor devatenáctého století by se v Litomyšli hrál už v 6O.letech – jako se hrál v Praze - a se Smetanou by se skvěle doplňovali. V tomto smyslu a také vzhledem k mnoha zahraničním návštěvníkům byl zámecký zápas pěvců i smířením s našimi sousedy, v doslovném souladu se základní myšlenkou 47.ročníku.

Ondrej Lenárd, pod jehož taktovkou Symfonický orchestr Českého rozhlasu opět porozuměl – po předloňském Berliozovi – nejednoduchému autorovi, si coby Venuši přivezl z Bratislavy  dramatickou sopranistku Ivetu Matyášovou. S Alžbětou Evy Urbanové, Wolframem Ivana Kusnjera a Wolfgangem Millgrammem, který titulní roli už zpíval i v Bayreuthu, tedy sestava předem slibující vrcholný zážitek. Jenomže ani nádherná Wagnerova melodická témata, vrcholící sborem poutníků, nejsou prosta různých nástrah. Onu tempo-rytmickou ve chvále Venušiných slastí Millgramm snadno překonal; při vzpomínce na to, jak dirigent Jaroslav Vogel kdysi donutil pražského Tannhäusera toto místo dvakrát opakovat, jsem si oddechl. Millgrammův tenor ale kupodivu neměl průrazný ani pevný zvuk. Naštěstí, a zase proti očekávání, se v posledním jednání rozezpíval a pro Tannhäuserovu prosbu nalezl i lyrické odstíny.

Menší Kusnjerův výpadek při písní o večernici, pro většinu publika patrně nepostřehnutelný, by normálně nestál za zmínku. Mnohem náročnější soutěžní zpěv totiž podal Kusnjer svrchovaně, jako ostatně celou Wolframovu úlohu. Jenomže oněch pár taktů, vynechaných při náhodném nedorozumění s dirigentem, zpěváka dodatečně rozhodilo tak, že se druhý den vzbudil v pět ráno s nateklým krkem. A večer měl zpívat znova. Dopoledne propotil a proležel. Kdo ho pak slyšel perlit v šampaňské árii Dona Giovanniho a klenout širokodeché kantilény v prologu ke Komediantům, nevěřil by, co všechno a jak rychle se může v zákulisí udát a jak křehké jsou vztahy mezi hlasem a nervy.

Sobotní koncert tří hvězd, Sólo pro baryton, byl poctou opomíjenému oboru i úsměvem nad tenorovou pompou. Vedle Kusnjera naplno vyzněl i technicky podobně vedený, výrazovou inteligencí nadaný baryton Vladimíra Chmela (od stracciariovsky hravé cavatiny Lazebníka sevillského po psychologickou studii Jagova creda) a naturálnější, srozumitelný a přirozený projev Romana Janála. Jejich tři po sobě jdoucí smetanovské árie (Tausendmark, Vok, Kalina) oslavily geniálního autora víc než co jiného. Po stylově čistém večeru si barytonisté už mohli na přidanou dovolit vytáhnout bílé „tenorové“ kapesníky a vystřihnout si O sole mio. František Preisler jim píseň nadirigoval ve „stadiónové“ poloze, i s tenorovým b na konci.

Z bezmála jedenáctihodinového rockového přenosu Live Eight, přesněji z toho, co jsem stihl před barytonovými radovánkami a po nich, mě nejvíc strhla úvodní Bonova důvěryhodná odevzdanost, veškerá hudba z Johannesburgu včetně Mahotella Queens, roztančených stejně jako při pražském festivalu Respektu, další nedávní „Pražáci“ Green Day, jejichž energie byla větší než jejich potíže s queenovskou hymnickou We Are The Champions, závažnost a jednoznačnost každého slova herce Brada Pitta a miliardáře Billa Gatese, a závěrečné refrénové srocení Dava Gilmoura, Annie Lennoxové, Peta Townshenda, nedocenitelného organizačního dobroděje Boba Geldofa a Paula McCartneyho v jeho Hey Jude.

Teď už snesu i skeptické čechomedány, kteří v tom vidí jen kšeft.