Dávno předtím, než Ida Kelarová, Věra Bílá nebo Točkolotoč originalitou svých talentů prosadili romskou hudebnost jako rovnocennou část nejhodnotnější české kultury, rozmnožoval primáš Jožka Kubík hřivny zděděné po předcích. Pologeniální hudecký samorost, jehož pověst („o vrbeckých Cigáňoch, kerí pěkně hrajú“) se přenášela na jeho následovníky i dříve, než ji stačili prokázat, jehož rozum a humor vzlétal (i v knížce Mudrosloví primáše Jožky Kubíka) nad hranice lidového vypravěčství a jehož sláva se dotkla hvězd; přinejmenším od roku 2001, kdy se mezi nebeská tělesa zařadila planetka 17611 Jožkakubík.
Hrubá Vrbka se ale může pýšit i mnohými z těch, kteří v ní a okolo ní žijí, hrají a zpívají dnes. Na dědinu, která navzdory svému názvu (v nářečí hrubá = velká) má jen 710 obyvatel, tu bylo „majstrů“ odjakživa hodně, celé rody. Ňorků, Miklošků, Holých, Hrbáčů, Hudečků, Mičků, jak utkvěly víc v okouzlené duši než v nespolehlivé paměti pražského folklorního lufťáka.  

Táhne mě to na Horňácko dobrých třicet roků. Nejen kvůli synkopám a přízvukování na sudé doby, libým každému jazzovému a rockovému uchu, nejen kvůli krojům, prostým a nebohatým jako celý podivuhodný mikroregion deseti obcí, ale střiženým tak šikovně, že i největší pořezové v nich při sedlácké vypadají jako lehkonozí tanečníci. A určitě sem, bohužel, nejezdím kvůli neporovnatelné slivovici, jejíž vůně přehluší přírodu i cigarety. Jsem řidič, tedy nepožívám. Tři sobotní kontroly při návratu z Hrubé Vrbky do Lužic jsou mi svědky.

Obec letos slaví 645.výročí svého založení, vydala si k tomu i 2 CD Hrubá Vrbka, Hrubá… a předevčírem ho křtila. Kulturní domy nebývají dvakrát domácké a vrbecký není výjimkou, přesto tam bylo hned milo a v zásadních věcech jasno. Už ve dveřích mě zpěvák Jura Hudeček ujistil s příslovečnou horňáckou hrdostí, že jsem si dobře vybral. Přemrkl jsem situaci v sále, starostové, blízkých obcí, kněží včetně pravoslavného, rodiny muzikantů. Z brněnsko-pražské politické a kulturní smetánky, která bývá při slavnostech ve Velké nad Veličkou, tentokrát jen Břeťa Rychlík, ale ten už se dávno svou prací osvědčil spíš jako horňácký vyslanec kdekoli. Oficiality už měla obec za sebou, předminulý týden dostala od Poslanecké sněmovny žlutomodrou vlajku a znak, v jehož třech polích je vedle vrby, vinařského nože a rádla i hrot střely z erbu pánů z Kravař, kterým Hrubá Vrbka načas patřívala po roce 1385.

Jak zazpíval Dušan Holý první tóny a zatančil první cifry, projela mnou slast, jako kdybych slyšel jeho tenor prvně. Kolik je u nás hlasů, které se nemění podle potlesku a přání publika, ale podle slov lidové poezie, jako Dušanův? Ne pokaždé se Horňákům stejně daří, ale tady to vycházelo všem. Basbaryton Luboše Holého se vlnil v synkopách, pan učitel František Okénka měl svůj den i výborný repertoár, Martin Hrbáč názorně předvedl, co se od něj učí mladší zpěváci a proč o něm Dušan Holý zpívá „Ej, Martinečku, Martine, tvoje méno nezahyne.“

Stárnutí není v žádném druhu hudby – snad s výjimkou některých bluesmenů – vítané, v prostředí horňáckých rodů však s sebou nese přírodní vyrovnanost a moudrost: rok co rok tu slyším nové zpěváky a muzikanty, kteří jakoby z oka vypadli svým otcům a dědům. Za cimbálem mi učaroval Petr Pavlinec, zdravě a přesně, ze všech novějších (pro mě) nejlíp zpíval Martin Drlík. Prorokoval bych mu slávu, jen to nechci zakřiknout.

Překvapil mě ženský sbor. Horňáci mají na pódiu ke krásnější části lidstva nerovnoprávný vztah (doma to bývá jinak) a někdy jakoby i děvčata zpívala ušlápnutě. Snad se nová generace, podle nového dvojalba soudě, rozezní jinak.

Nářečí, kde neznají ř, takže pan rídicí dětem ríká, je hudba sama o sobě a průvodce večera Jiří Miškeřík (čili Jura Miškerík) tedy muzicíroval nejen klarinete, zpěvem, ale i řečí. Nic „neprožíval“, uctivě jmenoval mecenáše, nejen velickou Kordárnu, ale i myslivce, hasiče, sportovce, drobné živnostníky.
Ten večer lilo, ale jenom venku.