Což není krásné žít ve státě, kde zákonodárci mají takové starosti? Čímž jen parafrázuji, co mi v husákovských časech Gottova několikadenního „zkušebního“ exilu pověděl Jiří Menzel: Není to krásné? Vláda vyjednává s tenorem!

Bez hořkosti proto ustupuji od svého pojetí státních vyznamenání. Je poněkud širší a tuším, že by mohlo býti s trochou škatulkovací vůle shledáno „farizejstvím a pokrytectvím, které za libě znějícími frázemi o dobru a lásce skrývají velmi pozemské a velmi konkrétní osobní hmotné zájmy,“ na něž upozornil pan prezident, když chtěl oslavit mistra Jana Husa. Nechejme tedy dobro i lásku farizejským zájmům, které jsou konkrétní tak velmi, že není ani potřeba je jmenovat, a pojďme si povídat jen o nahrávkách a koncertech Karla Gotta bez ohledu na to, komu kde zpíval, co kde říkal a kdo ho kdy vyznamenával.

Jestliže první vlna písniček a zpěváků z divadla Semafor (1959-1962), představovaná především Suchým, Pilarovou a Matuškou, překonala dokonale vypracované, ale dlouhou dobu už stagnující modely poklidných, usazených hlasů s doprovodem velkých orchestrů a zažitými harmonickými, melodickými i textovými vzorci, pak semaforská druhá vlna, v čele právě s Gottem, ale i s Hegerovou, Olmerovou a Sedláčkem, posunula špičku tehdejší naší moderní populární hudby ještě dál, tedy k progresivnějším swingu, vůbec k jazzu a především k rock´n´rollu. Zkrátka blíž západnímu světu.

Přibližně v letech 1963-66 se Karel Gott s využitím svých vrozených i nesmírně houževnatě propracovávaných hlasových schopností a hudební inteligence s nadšením vrhal do všech žánrů. Swingoval, rockoval, zpíval rhythm and blues, soul, francouzské šansony, písně v jidiš, comedy songy, cokoli ho zaujalo. Natočil první českou a hned jednu z nejzdařilejších verzí beatlesácké písničky From Me To You – Adresáta neznámého s textem Jiřího Štaidla. Takřka samojediný dohnal vývojové zpoždění české populární hudby, zaviněné nenávistí poúnorových komunistických kulturtrégrů ke všemu novému, co vzniklo na Západě. Samozřejmě se opíral o nápadité skladatele, textaře i aranžéry. Uměl si je ale sám vybrat včetně sborů, dovedl se postavit i „zvykovým právům“ monopolních supraphonských a rozhlasových úředníků. Rockový Trezor natočil vlastně tajně, ve vypůjčené nahrávací frekvenci.

Kdyby mu prezident Antonín Novotný dal tehdy řád, řekl bych si, že komunisté jsou mazaní. Nedal, nebyli.

U Gotta se posléze profesionalita zaměňovala za umění. Pracovitý, dochvilný, technicky vždy připravený a zdvořilý byl a je dodnes. A nade vše ctižádostivý a zamilovaný do svého tenoru. Proto bral i písničky, které patrně ani sám nepovažoval za nejlepší, věřil však, že je vylepší. Naučil se zdobit, ale ztrácel smysl pro míru. „Cosi hlučného a lesklého, co vede od života ke snům“, upozornil jsem na Gottovo pozvolné směřování v prosinci 1964. Zlomovou událostí v Gottově vývoji však zřejmě bylo jeho hotelové angažmá v Las Vegas. Řečeno stručně: s Frankem Sinatrou se nechal vyfotografovat, ale na víc v Americe nedosáhl. A nestal se ani Sinatrou východu, za něhož ho považuje poslanec Oldřich Němec (ČSSD). Asi neví, že Sinatra celý život swingoval.

Gott se stal „zlatým hlasem z Prahy“, nejdříve pro tehdejší západní i východní Němce, postupně i pro SSSR, Polsko a východní blok vůbec. Všem zpíval bezchybně, netvořivě až strojově, jako továrna na sny. A jako z cukrovaru byla i většina Gottova repertoáru.

Proměna výrazových prostředků, jaká změnila populární hudbu a povýšila ji až k možnostem hudby klasické, už Gotta naprosto minula. Tu u nás prosadili Vladimír Mišík, Michal Prokop, Robert Křesťan a jiní.

Počty prodaných desek, za které Gott dostal platinové a jiné ceny, jsou nesporné. Sporné je, jestli jejich posluchači rozeznají krásu od kýče. To ale žádná medaile nerozhodne. Medaile necítí rozdíl ani mezi Ivou Bittovou a Karlem Gottem.  

Tak ať si z toho pan prezident zbytečně nedělá těžkou hlavu. Poslanec Grebeníček rád poslouchá Kryla i Gotta, medaili navrhuje oběma a jaký je to přitom veselý chasník.