Osmý den po skonu Pavla Dostála dokážu sotva víc než vzpomenout, jak jsem ho potkával cestou do kopce. Nebyl pro ni nejlépe vybavený: bez maturity, kultivovaný zprvu jen v rámci svazáckých klubů, později i muzikálových scén, v roce 1969 na dvacet let vpodstatě zahnaný k lopatě. Mezi poslanci Občanského fóra se nejdřív zviditelnil bílou šálou. Připomínal tak spíš sebevzhlíživé režiséry, diplomaty a nepřehlédnutelného A.M.Brousila, socialistického filmového diplomata než dvaadvacetiletého nadšeného amatéra, kterému mě v roce 1965 představila Marie Vašinková-Zelená, redaktorka Repertoáru malé scény. Na jeho stránkách Dostálovy texty sousedily s Boškovými, Vyskočilovými nebo Vodňanského. Mohl si proto o sobě myslet hodně, byl ale dost sebekritický, aby po příchodu Karla Kryla do Olomouce přenechal psaní textů pro skupinu Bluesmen jemu.

Podíváme-li se, čím se Krylovi podobají Dostálovi další oblíbenci, typově navzájem tak nesouměřitelní jako Hegerová, Nohavica, Horníček nebo Hradišťan, je to nejspíš profesionalita: přesnost záměru i svižnost provedení. Premiér Paroubek ho tudíž nepříhodně přirovnává k „prokletým básníkům od Villona až po Baudelaira“. Dostálovy múzy byly rozmyslnější i lehčí. Vedly ho, ruku v ruce se skladatelem Richardem Pogodou, z divadélek k muzikálové scénáristice i režii. „…divadelní tvůrce velké scénické obrazivosti, jeho přirozeným živlem je jevištní hudba, hudební situace, písnička a muzikál.“ Tak ho už koncem 80.let viděl nejvýznamnější publicista v tomto oboru, Ivo Osolsobě.

Ředitelem olomouckého hudebního divadla se tedy Dostál nestal v lednu 1990 žádným revolučním přehmatem. Ale ministrem?

Nebylo možné si ho nevšimnout, šála nešála. Třebaže necitoval Bibli, jeho řeč byla ano, ano, ne, ne. Řečnil často a téměř vždy o jednom: o prostředcích pro kulturu. Tím mi byl sympatičtější víc než bohémskou hlučností, s jejíž pomocí si zpočátku patrně odžíval kocovinu z funkce. Jak tak proudil divadly od Národního až po Semafor, nemohli jsme se nesetkat. Krok za krokem jsme obnovili dávné tykání a přidali vzájemnou pracovní kritičnost. Když jsem něco popletl (třeba Koenigsmarky, otce a syna), nepsal sžíravé poznámky do novin, ale krátce mi to oznámil. Pokud šlápl vedle on, omluvil se. Jen jednou mu to šlo těžko, před EXPO 2000. Zdeněk Lukeš si tehdy v LN postěžoval, jak ho Gott pronásleduje coby zombie. Gott se urazil, odmítl na EXPO zpívat a Dostál nařkl Lukeše z mindráků. Ministr nemusí znát významného historika architektury, ale musí mít kolem sebe odborníky – kázal jsem mu dle svého zvyku. Nakonec to dopadlo jakž takž: s pomocí Miloše Zapletala, kamaráda a manažera, jeli světu představit českou hudbu i Bittová, Navarová, Voňková a Hradišťan.

Bylo vyloučené, abych mu nepověděl, co si myslím o tom, že sociální demokraté používají v předvolebním boji zpěváky, kteří minule trdlovali pro ODS. Suše poznamenal, že s tím nemá nic společného. Uměl balancovat mezi stranictvím a zdravým rozumem, aniž by vyhrožoval silou svého poslaneckého hlasu.

Rekordní trapas v našich vztazích jsem vyrobil 25.února 2001. Na pohřbu textaře Zdeňka Borovce mi Dostál nabídl vzít mě domů autem. Přijal jsem, doma už čekali narozeninoví hosté včetně Miloš Rejchrta. „Jé, můžu pak přijít taky?“ Přinesl víno, zul se jako ostatní, pogratuloval a pak odešel. Dodatečně jsem zjistil, že se toho dne narodil i on.

Vídali jsme se často. Při odhalení busty Karla Kryla v Olomouci (připomenul historii DEX klubu přesněji než ostatní pamětníci), letos v květnu tamtéž na koncertu ke 40.výročí vzniku Bluesmenů. Naposled během křtu Písniček malých divadel, 28.června. Do nádvoří Nostického paláce pražilo slunce. Ministr dostal minerálku a židli ve stínu. Všichni věděli, jak na tom je. Připomněl jsem mu heslo hippies: „Věř na zázraky“. Že prý to zkouší. Pracoval do poslední chvíle jako hospodář, který ve stavení ještě obstará, nač stačí a co mu připadá nejvíc potřeba.

Jeho poslední zprávu SMS, pěknou a věcnou, si nechám jen pro sebe. Byl tak nepatetický a nesentimentální, že pro to vůbec nemám slovo.