Před třiceti lety jsme tu začali běhat s Tomášem Hromkem. Stačil mi přitom i povídat. Jednoho dne mě předběhla dcera. Teď tudy jezdívám s ženou, kolo vedle kola. Moje dámské modré nemá ani přehazovačku, patří k nejstarším na Podluží a používám ho i v zahraničí. Na Slovensko je to z Hodonína přes most.

Lesem vpravo před Holíčí letištní hangáry pouze prosvítají, zato Novomlýnský potok je na dosah, tajemnější než Häggova hráz. Z jeho břehu náhle a neslyšně vzlétl temný pravěký pták. Teprve po vteřině a z větší vzdálenosti mou představivost, sycenou knižními ilustracemi Zdeňka Buriana, nahradila skutečnost, volavka popelavá. Tisíce jsem jich v životě viděl, tahle byla mezi nimi kněžna. A žádní čápi mi nepřipomínali taneční mistry ve fraku tolik, jako tři na břehu Moravy. Opl, Florian i Chrastil, stáli tam v dohledu kopčanského kostela, důstojně a legračně, jako při tanečních prodloužených v Malostranské besedě a v Lucerně. Ani můj suprdelux je nevyrušil, na balonových gumách se sunul tiše jako rolls royce, mikulecký opravář se na něm vyznamenal. Taky nová drť na slovenském břehu byla něžná, na moravském nějací pantátové asi nemají rádi bicykly. Frajersky jsem pustil řidítka. Hladina Moravy se nepohnula. V jejím zrcadle plachtil odraz kormorána a jen pár metrů nad ním pták s tím romantickým jménem.
 Bylo nás po obou stranách Moravy na kolech jen pár. Všichni mě předjeli až na jednu dvojici. Mladý tatínek spíš balancoval než jel a vedle něj se činila holčička v červeném tričku, snad s nejmenším kolem a nejmenší přilbou, jaké se vyrábějí. Uctivě mi udělali cestu. Uctivě jsem děkoval. Tatínek řekl své „prosím“ zadrženě, polohlasně, holčička hrdě a jásavě. Jestli ji nezkazí nějaká televizní soutěž, může z ní být milá mladá dáma – napadlo mě, jak už se mi tak, bohužel, na staré císařské lesní cestě i mezi borovice, jasany, fialové bodláky a bílé svlačce vůbec pletla kdejaká reality show. Od lanžhotské celnice po Tvrdonice mi vrtal hlavou premiérův tip, které české periodikum je nejreakčnější. Zná můj rázný představitel cizí slova? Skutečně dokáže sledovat, neřku-li hodnotit, tisíce periodik? Nemyslí jen pár deníků a týdeníků? Kterou kytičku Paroubkovi ze Skařin poslat? Jistě netýkavku. Ale nedůtklivou, malokvětou nebo žlaznatou? Snad tu poslední. Je do růžova.

S vědomím, že mé letní trajdání skončí a pak mě čeká Praha a 4 000 kilometrů měsíčně autem po vlasti, čichal jsem ještě náruživěji ke koním u Moravské Nové Vsi; letos mají spoustu hříbátek. Žasl jsem nad stručností nápisu z božích muk před Týncem: Chvála Kristovi a Marii. I nad cedulkou z mutěnské silnice na památku hajného, kterého pytláci přivázali ke stromu nahého a do rána ho ubodali komáři.

V sobotu mi do toho přišla SMS, že Hradišťanu a nám všem umřel houslista a zpěvák Luboš Svatoš. Když se proti sobě na pódiu, napůl vážně, napůl nad věcí, kohoutili s Jurou Pavlicou, byl to obrázek hodný malířova štětce. (Luboš o tom nevěděl, ale jeden z Muzikových žáků ho takhle zvěčnil.) Človíček, do té doby „jen“ druhý houslista, blýskl očima, vztyčil knoflíkový nos a házeli si s primášem temporytmické a melodické nápady jako artisté. Nikam se necpal, jako poslední z éry primáše Jaroslava Staňka plnil běžné úkoly, ale na tyhle chvíle čekal. A také na místa, kde se ideálně vřízl do vícehlasu. Tvrdím, že byl ideální tenor i zjev pro Janáčkova Matěje Broučka.

Svůj poslední koncert s Hradišťanem měl loňského června v kladrubském klášteře. Ještě 3.července zkoušel společně s Peterem Dvorským na velehradský, ale po zkoušce ztratil vědomí a na druhý den už nehrál. „Naše úplně poslední hraní bylo 6.1.2005, kdy jsem Luboše pozval v rámci tříkrálového večera na druhou polovinu, která byla věnována jemu.“ Čtu si, co mi z rodinné dovolené v Chorvatsku včera poslal Jura Pavlica. „Chtěl jsem jej ještě letos do Strážnice na jednu písničku Rež rež, ale to už nemoc nedovolila.“