Horák v podtitulku tvrdí, že Kohout „ani v dnešní době neopouští ambici být ve středu společenského dění“. Načež vyjmenovává, co Kohoutovi hrají v ČT, co právě vydal a co chystá pro Vídeň. Dobře, ale kde jsou angažované tance a neopuštěné ambice? Ve stokrát popsané minulosti. Jí věnuje Horák téměř celý článek a cituje z ní výhradně tak, že by od Kohouta pes kůrku nevzal, zato čtenář Blesku by mlaskal. Ani slovo o Zářijových nocích (1955), jimiž Kohout rozběsnil ministra národní obrany, o další hře Říkali mi soudruhu (1961), s titulní figurou komunistického funkcionářského vyžírky, o spisovatelském sjezdu (1967), kde Kohout přečetl a tak u nás poprvé zveřejnil dopis, který Alexander Solženicyn poslal sjezdu Svazu sovětských spisovatelů. To vše se událo před Pražským jarem 1968, ale nelze vyčíst z Horákovy charakteristiky, že se Kohout „dále společensky angažoval.“ Podíl na vzniku Charty 77 přechází Horák úplným mlčením a ze vztahů s Václavem Havlem cituje Kohoutovu připomínku „…v první linii toho dvacetiletého zápasu nestojíš jen Ty, ale přinejmenším pár jiných lidí, jejichž lidské i umělecké anebo jinak profesionální kvality jsou srovnatelné s tvými.“ Samochvála sice smrdí, ale ne tak odporně, jako Horákův obmyslný výběr. A kdopak ví, jak se Kohout z Vídně, kde „strávil deset úspěšných let“, angažoval v únoru 1983 za propuštění Havla z vězeňské nemocnice? Havel ví. „Pavel byl skvělý, v tísňových situacích vždy dokázal ihned a věcně a správně zareagovat. Zapracoval i teď, obtelefonoval kdekoho, včetně různých kancléřů,“ Ať už Ondřej Horák psal z předpojatosti nebo z nevědomosti, je mi z něj hanba. Během jedenácti let jsem už potřetí jako komentátor nucen doplnit, co o Kohoutovi jiní zamlčují. Hloupé by to mělo přijít jim.

A jako nesnáším, když se někomu nasazuje psí hlava jen tak ze zvyku, zpozorním, i když se tak mluví o celém národě. „Češi se rádi naparují. Poláky pohrdali – pro jejich hlad, bídu, ošuntělost. Solidarita neměla v Čechách takřka žádný ohlas.“ (Karel Steigerwald, DNES 27.8.). Mnohokrát jsem, pravda, veřejně opakoval, že kdybych si měl vybrat, raději bych se narodil jako Polák. Raději jako kavalerista, který se s píkou bláhově žene proti nacistickým tankům, než jako filuta, který v každé situaci vymyslí pět řešení, jak se elegantně vyhnout boji a přežít shrbený. Když už jsme se ale narodili v Česku, co se trochu poohlédnout po hrdinech mezi námi? Ty od Tobruku, Dukly a z pražských květnových barikád komunisté buď pozavírali nebo oběsili, před očima nám však vyrostli noví. Nebylo jich zdaleka tolik jako Poláků ve Walesově Solidaritě, byli však blízko, někdy jen přes ulici. Jako manželé Tominovi, u kterých se v bytě konaly tajné filozofické semináře, dole stávalo estébácká auto a paní Tominová nosila v ruksaku dítě i samizdaty. Dnes se o chartistech moc nemluví a nedivím se, že i Steigerwaldovi splynuli s anonymním, „takřka žádným ohlasem.“ Ale pokud dokument Charty „Ruce pryč od Polska!“ hrál sebenepatrnější úlohu v tom, že před čtvrtstoletím československé ani jiné tanky k našim sousedům nevpadly, nebyl marný. Nám, kdo jsme ho četli, připomínal, že nemusíme být pořád jen mlčícími sraby. Právě tak jako Havlův otevřený dopis generálu Jaruzelskému v roce 1985, pár dní před obnovením procesu s polskými politickými vězni v čele s Adamem Michnikem.

Mám před sebou snímek z 10.července 1988. Krkonošský les, cedule Granica państva, a pod ní Michnik, Havel, Petr Uhl, Jacek Kuroń, Jan Urban, Jaroslava i Anna Šabatovi, Ján Čarnogurský a další. Ještě že fotky mají paměť.