K tajnosnubnosti. Před sedmi lety Rejžek v Revolver Revui naznačil a v Metru zopakoval, že ho Dorůžka nebo Škvorecký práskli. Důkaz marně hledá. Pokud jde o laudatium, s prominutím se ocituji:

„Rozhled po jazzu Armstrongově i Colemanově, Ježkově i Stivínově. Otevírání studánek amerických lidových písní i pro českou žízeň. Cudnou a nevtíravou pracovitost, jaká dějinným samospádem logicky dospěje až k prezidentování Mezinárodní jazzové federace. Živočišně barvité literární převody jazzového věku do našeho pseudosocialistického položivota. A pochopitelně i gentlemanskou ohleduplnost a laskavé porozumění vůči chybám i talentům druhých, zejména mladých. 

…nový Dorůžka mění toho starého, ukazuje mu, že vedle jazzu má své kouzlo třeba i hospodská řachanda, že vůbec „evropský způsob muzicírování není zdaleka jediný“ a dokonce že hudba nemusí být v životě to nejdůležitější.

Ve své třinácté knize Panoráma paměti se Dorůžka hlásí k úkolu, jaký zpětně definoval Paul Rosenfeld pro Dorůžkova oblíbence Francise Scotta Fitzgeralda: „Viděl svůj materiál současně zevnitř a zvenčí, a miloval jej a současně jej také soudil.“ Myslím, že tohle poslání plní nový laureát ceny F.X.Šaldy celý svůj život.“

Nezměnil bych ani slovo. Šaldovu cenu Dorůžka nedostal, předpokládám, za odvahu ani za archivářskou spolehlivost. „Nejsem žádný hrdina,“ ví o sobě, „a tak jsem se vyhýbal situacím, o nichž jsem nevěděl, zda bych v nich obstál.“ A podobně v Panorámě paměti přiznává: „naprostá přesnost a pečlivost v ověřování každého detailu nepatří k mým přednostem“.

Nešokuje mě, že Dorůžka neodmítl mluvit s estébáky o exulantech (Krylovi a Jiřím Planerovi), stejně jako mě to nešokovalo u bývalých sportovců, umělců nebo třeba vědců. Nesoudím ani, kdo, co a proč si o sobě z té doby pamatuje nepřesně. Zdánlivě se takové věci zapomenout nedají. Jenomže i Rejžek, mladší o třicet let Dorůžky, v Revolver Revui tvrdil, že jsem mu radil nespolupracovat s StB. A já vím jistě, že tehdy šlo „pouze“ o vstup do KSČ.

Každý si „ty věci“ řešil, jak mu povaha a okolnosti dovolily. Pro mě je za každého režimu podstatné, kdo druhým škodí, kdo pomáhá, kdo civí. Chápu exilového novináře Vladimíra Toska, který nabádal Jiřího Tichotu, manžela své dcery Zdeny, ať klidně řekne estébákům cokoli; Toskovi neuškodí a rodina se zase na chvilku sejde v Budapešti. Chápu i Tichotu, který jim coby českobratrský beran neřekl nic. Zkrátka i já se snažím vidět ty, o nichž píšu, zevnitř i zvenčí.

Neprokazovat škody, neposuzovat okolnosti a místo toho jen mechanicky vyjmenovávat kapitány, přezdívky, hospody a data schůzek je sice mazané, ale na to stačí i robot.