Blues pro Kalandru

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 13. 09. 2005 (4409 přečtení)




Petr Kalandra při koncertech rád vysvětloval, co je blues. 1.Když dotyčný nemůže sbalit holku. 2.Když už ji má a zase se jí nemůže zbavit. 3.Když nemá peníze ani na ženskou, ani na chlast. Drsněji by to nenahrnul ani nevidomý chicagský černoch.

Jakmile si však do držáku na krku upnul foukací harmoniku, o zbytek astmatického dechu opřel rozčepýřený kocouří hlas a nahmátl na španělce akord, vyklouzlo jeho blues z žánrových šuplíků, zvláčnělo, načichlo českou hospodou a vtáhlo do sebe i chór štamgastů. To býval onen čas, rozpoznaný v písničce Toma Waitse a překladu Mirka Kose, kamarádský čas kalandrovského blues: „Čas, čas, čas, někdy láme vaz. Je to čas, co máš rád, tvůj čas.“ 

Někteří měli Kalandrovy časy tak rádi, že se kvůli nim pokaždé scházejí okolo sedmého září, výročí Petrova odchodu. Ve čtvrtek to bylo po desáté. Jako vždy, v pražské hospodě Na slamníku, odkud je to kolem bubenečského nádraží a nahoru ulicí Antonína Čermáka deset minut na hřbitov. Kdyby mě muzikanti nevedli, hřbitov bych mezi domy asi přehlédl a Petrův rov určitě nenašel. Nemá žádné jméno, ani Petrova otce a strýce. Leží od brány vlevo, v oddělení II/3, a líp se najde podle nedalekého souseda Cyrila Boudy; pod secesním náhrobkem od Františka Bílka odpočívá také ilustrátorova matka Anna, sestra sochaře Stanislava Suchardy.

Pár metrů vpravo a znovu hned vpravo od rozcestí s vysokým křížem je neoznačený hrob, obrostlý břečťanem. Na něm čerstvé chryzantémy, žluté a červené; děvčata z Kalandrovy rodiny už tu byla den předtím. Do vázy s okrasnou kapustou Kos přidal tři slunečnice, i za nás.

Vrátili jsme se Na slamník a u piva se rozpovídali. S kytaristou a skladatelem Bohoušem Zatloukalem o sklípcích na Moravském Slovácku; s Edou Zabilkovou-Maderovou o jejím učiteli, tenoristovi Jaroslavu Gleichovi; s portovní legendou Jamajkou o tom, že jsme si za čtvrtstoletí, co se známe, teprve teď něco v klidu řekli; s výtvarníkem Karlem Halounem o našich dětech. A konečně jsem poznal i Honzu Pinkavu, který spolu s Kosem nesl v poledne 15.září 1995 Kalandrovu rakev. Coby jeho kamarádi ji nesli vpředu. Byla v dešti těžká, vzadu to zachraňovali pohřební zřízenci. (Prolétlo mi hlavou prastaré poučení Františka Gela, že odměnou reportéra je setkávání s elitou společnosti. Pro mě je odměnou i dotek každého dobrotivého srdce.) Pinkava pracoval s Petrem na ruzyňském letišti v dobách, kdy největším dobrodružstvím nebyli teroristé, ale bedny amerických a anglických desek, které tam Kalandrovi docházely. Trochu to smrdělo hospodářskou kriminalitou a málo by asi pomohlo, že nám je Petr prodával za hubičku. Kamarádům on neodřekl nic. I do Kosova auta přesně najel s vysokozdvižným vozíkem, když bylo potřeba vymáčknout z pojišťovny blatní ky…

Hrát a zpívat se začalo bez vyzvání. Jára Olín Nejezchleba, který se s Kalandrovým bohémstvím srovnávával nejhůře, znal textů i akordů nejvíc, i když klel, že nezná nic. Zkraje i nakonec jsme zpívali Dětský šaty. Toho večera nebyly přítěží, ale radostí.