Začal jsem ve středu dopoledne mezi Židy a mladým Hitlerem v předválečné vídeňské ubytovně. Po obědě jsem běžel na Taboriho Mein Kampf znova. I trošku ze sentimentu: jako voják jsem kdysi v Příbrami spatřil v titulní roli Brechtova Zadržitelného vzestupu Artura Uie nejuhrančivějšího ze všech jevištních Hitlerů, Josefa Vondráčka. Ale hlavně jsem si chtěl zopakovat zvuk, který mne z celého hlasového koncertu Národního divadla moravskoslezského, režírovaného Jurajem Deákem, znovu přitahoval: Jana Hájka. Mladý herec měl pro trpělivost, hořkost, moudrost a laskavost židovského intelektuála Šloma Herzla úžasný rejstřík polohlasů, zámlk a přeryvů. Pochopitelně jsem si přitom vzpomněl, jak mne na tomto festivalu jednou nadchnul jiný mladý Ostravák, Richard Krajčo.

Letos byl v Plzni už s pražským Národním. Hrál, jako by mu osmadvacetiletý ruský autor Vasilij Sigarev ušil roli veksláka v Černém mléku na tělo. Nadto dokázal i s mistrovským herectvím Blanky Bohdanové nebo Pavla Landovského splynout právě tak jako s mladými spoluhráči. Kačerova inscenace zobrazila takřka jedním, byť přerývaným, dechem sprostotu i milosrdenství, životní box i kapličku. Nic pro milovníky přesné, čisté architektury a odpůrce patosu. Pro mne naděje, že milost je stále totéž co u Dostojevského.

Předem jsem se bál Pitínského dramatizace Lišky Bystroušky. Jak může obstát oproti Janáčkově opeře? A pak ve mně od začátku do konce všechno zpívalo. Jen mi bylo líto,   že Bystróšku černohřívnaté Jitky Joskové nemůže vidět Jan Werich. On, který miloval mládí i profesionalitu a obojímu rozuměl. Hradišťská Liška se chumlá do sebe jako hadí žena (nebo Bittová v ranném Provázku), skáče v přemetech, vrní zvířátkovskou řečí, je jí rozumět každé slovo – a to vše je „pouze“ technický grunt pod příběhem divoké ženské něhy, podmalovaným teskným těsnohlídkovským vědomím lidské konečnosti.

Kdybych měl někomu ukázat možnosti mnohonárodnostního divadla, pošlu ho na slovensko-polsko-česko-francouzské, bydlištěm pražské, studio Farma v jeskyni a jeho představení Sclavi/Emigrantova píseň. Kolem náklaďákové maringotky uprostřed prázdného jeviště se střetávají, tančí, milují, zpívají a opouštějí mladí emigranti. Oslovují se písněmi v ukrajinštině, rusínštině, slovenských nářečích, rytmy, které se vymykají folklorismu a hudbou, která nepřipomíná žádnou world music, to spíš garážový rock. Jsou krásní pohybovou jedinečností, nepodobní ani tanečním školám, nemodeloví, nepříběhoví. I jejich mottem by mohlo být „Nevzdávej se radosti nad tím, že přijmeš ránu.“

I když tu větu – snad Durychovu – mám z uliční produkce Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu, dalšího majstrštyku Číhalovy ostravské party Bílé divadlo. Stejně jako tu písničku o skřivánkovi. Pak se divte, že jsem se na jejich kolotoči svezl i se Smrtkou.