Proto už sám odraz Michala Pavlaty ke zdejšímu pátečnímu sloupku (Vepřo knedlo zelo ministr) shledávám slabým: Jandákovo druhé místo v popularitě za Paroubkem. Slabost bobtná v nevkus: „Je to Paroubkův klon. Oba vypadají jako dvě pochodující porce vepřo knedlo zelo.“ Tělnatí ovšem byli i Churchill a Tito, jak nám zdůrazňovali karikaturisté Dikobrazu. Neviděl jsem naopak impozantnějšího ministra kultury, od hřívy až po bas, nad Milana Klusáka, zetě prezidenta Svobody. Pro portrétistu jak dělaný. Jako úředník studený a bezbarvý. Když Dana Němcová chtěla, abych s ní a Janem Patočkou šel ke Klusákovi podpořit kriminalizované undergroundové hudebníky, nešel jsem. Balvanu nic nevysvětlíš, ani naleštěnému. Jandákovi už třeba vysvětlili problém točny v Českém Krumlově a nepřiklonil se k výdělečnosti, ale ke kráse. Dal bych mu čas.

     „Pro lidové až sprosté slovo nejde nikdy daleko,“ oznamuje dále Pavlata. Pokud by to Jandák dělal proto, že „ví, co chce národ slyšet“, bylo by to škaredé. Jak to ale Pavlata ví? Co když Jandák sprosťačí z nátury? Co když to vidí jako František Jílek-Oberpfalcer, který po studentech chtěl, aby vyhledávali v četbě vulgarismy a zálibně opakoval Čapkovo „Automobil prděl olej.“ Jistě: k ministrovi se vulgarismy nehodí. Ale mohou být neosobní, jako Jandákův o řiti na hrnci, nebo adresné, jako Mackův vzkaz (LN, 23.9.) vicepremiérovi Jahnovi, „že si Vás Paroubek pěstuje jen coby billboardový ksicht pro Prahu“. Vztek nezastřeš, ani když napíšeš dvacetkrát Váš s velkým V.

     Pavlata shrnuje: „Pravice to bude mít v Čechách vždycky těžké.“ S propagátory jako on a Macek zbytečně těžké.

     Na Paroubkovu kanonádu, včetně hrozby, že ČSSD už nikdy nezvolí Václava Klausem prezidentem, zareagoval i Petr Hájek. Slovníkem tiskového tajemníka, ale s výpadkem paměti. Podle Hájka jde v polistopadové éře o „bezprecedentní urážku hlavy státu“. A co parlamentní blouznění sládkovců o Havlově léčení z alkoholismu? O grebeníčkovcích nemluvě.

     Jak v tom mumraji hledat rozmyslného politika?

     „Právě mezi padesátým a pětašedesátým rokem života nastává čas, kdy by měl převzít zodpovědnost za věci veřejné člověk, který prokázal schopnost řídit a myslet.“ Hlásí vždy pohotový a nejen v poledne roztomilý Vladimír Železný. (Magazín MF DNES, č.36). Je mu totiž šedesát. „…jsou lidé,…kteří si vzpomněli na mé telefonní číslo až v okamžiku, kdy jsem se stal předsedou politické strany…Kdybychom náhodou byli třeba ve vládě nebo jsem se stal ministerským předsedou, tak by bylo dobré mít dobré vztahy.“

     Náhoda je někdy mrcha, ale že by byla tolik škodolibá?