První načuhoval Železný

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 03. 10. 2005 (4286 přečtení)




Už dlouho se mnou žádný článek nezatřásl tak, jako Žaluji kulturní marťany (LN, 1.9.). I když nevylučuji, že autorovi Janu Lukešovi někdo poradí, ať si nestěžuje na nedostatek peněz v ČT a sežene si pro hosty své literární revue 333 mecenáše, případně ať si při Vyvolených a Big Brother místo studu „jakým ubohostem ty peníze slouží“ přepne na jiný program, ostatně že to nejsou peníze „daňových poplatníků“. Nebo že se polemika zvrhne v oblíbené derby Skutečná pravice versus Klub pravdy a lásky.

Jenomže ti kulturní marťané mezi vzdělanými technokraty, kteří „tuto zemi vedou k zapomnění vlastní minulosti a kultury, ke ztrátě úcty v elementární lidství“ a které Lukeš žaluje ze „stejného selhání, stejné či možná ještě horší zrady“ než o jakých se mluvívá nad osudem „někdejší intelektuální levice pod egidou stalinismu“, se nesnesli do soukromých televizí a tím i do českých domácností převčírem, až v reality show. Proto mě vyburcoval právě hlubší Lukeš a nikoli autoři, kteří se v LN rozhořčují, proč se s nimi nad reality shows také nerozhořčují „ušlechtilci“. (Protože po čtvrt minutě přepínám.)

„Zkuste se vervat někomu do soukromí jeho osobnosti a bavit tím potom celý stát,“ napsal jsem 6.12.1996 pro Český rozhlas v Hradci Králové. „Nic se vám nestane a vy to ještě můžete vydávat za zajímavost, reportérství, nebo dokonce za hledání pravdy.“ Bylo toho na můj žaludek tehdy příliš. Mladá novinářka knižně prodala svůj vztah se zemřelým písničkářem a stala se redaktorkou Lidových novin. Vyhaslá tvář umírající šansoniérky v Blesku. Střešní záběry kameramanů Novy na nemocného prezidenta. Vladimír Železný se pak ještě pochválil, že jiný záběr, který by prý byl intimní, už nezveřejnili.

Dnešní Prima i Nova mají výmluvu, že jejich „hrdinové“ zveřejňují své soukromí dobrovolně a rádi. Železnému sice mohu věřit, že on by tohle nepovolil, ale vůbec nevím, jestli by kvůli svému milovanému koláči sledovanosti nepustil něco ještě vlezlejšího.

Co s tím ale naděláme my, intelektuálové, elitáři a jiní Lukešové?

To nejprostší dělám snadno: nelezu do Novy, Blesku, nikam, kde mám i já spoluobčany ubavit do zblbnutí, nebo to aspoň ovonět „jako odborník“. Takové peníze mi smrdí. Za mnohem menší píšu, co mám na srdci a hraju, co mě těší. Nepřidávám se ke stranickým pokřikům o zuboženém Česku. Předně ekonomice moc nerozumím, zadruhé z neustávajících čtenářských i posluchačských ohlasů na mou někdejší statistickou informaci, že velká většina z nás patří k osmi procentům nejbohatších lidí světa, usuzuji, že Lukeš není se svým tvrzením o „přežranosti zdejší civilizace, která už neví, čím by se bavila, i když půlka světa chcípá hlady“, žádným osamělým prorokem.

Znám také inteligentní mecenáše a při jejich představování si nesedím na rukách. Neošklíbám se, když mají nějaké slovo při udělování cen, které sponzorují. Nevyčítám jim, že podporují třeba filharmonii. Doufám, že zítra třeba pomohou i loutkářům.

Hlavně mě ale život naučil, že kultury a slušnosti se můžeme zbavit jen my sami. Na to jsou všechny totality a priority krátké.