Lennonova šance lásky Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 11. 10. 2005 (3654 přečtení) I mladší z obou jeho synů, Sean Ono Lennon, včera slavil už třicetiny. Johnovi by stejný den bylo pětašedesát – kdyby ho před čtvrtstoletím, 8.prosince, v New Yorku nezastřelil pětadvacetiletý psychopat. Klaun Boris Hybner si mi tehdy posteskl, že John už naší generaci neporadí, jak žít po čtyřicítce; snad měl přitom na mysli někdejší Johnovo udivené: „Najednou je vám třicet, a přitom toho máte ještě tolik udělat.“ Někdy se mi zdávalo, že toho John Lennon vedle hudby – nebo prostřednictvím černobíle politických písničkových textů - dělá příliš mnoho. Protestoval proti nerovnoprávnosti žen, americkému soudnictví i vězeňství, nespravedlnosti v Severním Irsku, atd. Měl jsem dojem, že své ohlašované říši dobra a lásky, Nutopii, je mnohem blíž uvnitř rockové muziky. Lennon však za své písňové slogany bral plnou zodpovědnost a snažil se je uskutečňovat i v době, kdy nevládly hitparádami. „Sedmdesátá léta byla otrava, že? Udělejme si z osmdesátých let něco ohromného, protože je to jen na nás, abychom z nich udělali to, čeho jsme schopni.“ Po stopě tápavých společenských pokusů podivínského snílka se pak skutečně vydali Bob Geldof, Peter Gabriel, Bono a jiní, většinou mladší, realističtější a organizačně schopnější. V nevídaném rozsahu uskutečnili dobročinné festivaly, nejednou vysílané televizí takřka do celého světa. Nechtěně nastavili i zrcadlo sovětskému „táboru míru“ a jeho uniformám. „když jsem byl před několika dny zatčen a na dva dny uvězněn, odňala mi policie mimo mnoha jiných věcí i kazetu s písničkami Johna Lennona, včetně jeho slavné písně Dejte šanci míru,“ psal 22.srpna 1985 Václav Havel v dopisu mírovému shromáždění v Hannoveru. Pověstným svědectvím typicky českého, vtipného a nenásilného vzdoru proti nesvobodě se stala zeď na Kampě, pomalovaná vyznáními úcty i lásky k Lennonovi a jeho myšlenkami. Ať je komunističtí policajti zamazávali štětkami seberychleji, mladí lennonovci byli ještě rychlejší. A zakázaná, leč nikdy neumlčená Jazzová sekce o tom ještě pod nosem estébáků vydala dokumentární publikaci. Svazáci coby prodloužená ruka totalitního státu se snažili sami zmocnit Lennonova odkazu a ideál svobody zamlžit frázemi o mírovém soužití. Jak psal Havel, „každý zájem o osud světa, který není vládou dirigován, je v mé vlasti potlačován, urážen a vysmíván.“ Už šestnáctý rok u nás není možné žádné zájmy, nedirigované „shora“, zcela potlačit. Vysmívat je i urážet lze ovšem do sytosti. Jakýkoli pragmatik řekne „klub pravdy a lásky“ a ostatní vědí, koho tím míní: nevládní organizace a jiné snílky. Mezitím ale naštěstí také dostudovaly a dorostly „děti“, které podle předpovědi Karla Kryla srazily v listopadu 1989 hlavu knížeti totality. Senátor Martin Mejstřík navrhl zákon o zákazu propagace komunismu, jiný studentský vůdce Šimon Pánek, ředitel humanitární společnosti Člověk v tísni, se stal Evropanem roku 2003. Každý má svůj rozum, nepřihrávají si funkce, neodvolávají se na sametové zásluhy. V takových praktických snílcích vidím pokračovatele Johna Lennona.