Americká 2 Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 18. 10. 2005 (3873 přečtení) Že prý je to k nim trochu z ruky, varoval mě filmový esejista Jiří Cieslar před návštěvou Americké dvě, kde sídlí redakce nového kulturního týdeníku A 2. “Já vím přesně, kde to je,” pravil jsem jakoby nic. Pak jsem vytáhl trumf: “O tom domě vám mohu vyprávět.” Stojí pár metrů od Grébovky, na rozhraní Královských Vinohrad a Vršovic. Z jeho nároží shlíží antická bohyně od sochaře Hanuše Folkmanna, Myslbekova žáka. Co jsem se tam kdysi nachodil! Mou bohyní byla sochařova vnučka Nina a naše noční loučení v domovních dveřích jsem protahoval seč jsem mohl. Někdy nás vyrušil malíř Vratislav Nechleba, doprovázený mladší partnerkou. Těžko jsem také skrýval zklamání, když nejkrásnější evangelička z Prahy za sebe poslala do opery – oba jsme ji milovali – některého z bratrů. Kde by mě bylo napadlo, že z Pepíka, nejmladšího Štulce, jednou bude spolužák mé ženy Jitky, ředitel Státního ústavu památkové péče, hlavní konzervátor Národního památkového ústavu a zlý sen primátorova náměstka Jana Bürgermeistera. Redakce A 2 je až pod nebem, ateliér má obrovské okno do dvora. Jak se sem Nechleba dostával bez výtahu, říkám si, než mi dojde, že byl mladší než teď já. Ostatně sem o holích došel i literární publicista Milan Jungman. Vystoupal až na střešní terasu. Zahlédl odtamtud jen neobvyklé panorama Nuslí, Michle, Vršovic, Vinohrad a Vyšehradu, nebo i budoucnost mladé novinářské party, která před časem opustila Literární noviny a Jakuba Patočku? Do jejich sporů jsem neviděl. Vůbec jsem o současných Literárkách věděl neskonale méně než o těch historických Jungmanových, Vaculíkových, Klímových a Machoninových, nad nimiž jsem kdysi trávíval možná víc hodin než na vysokoškolských přednáškách. Vím ale, že i z trpkého rozchodu může vzniknout něco pořádného. Burianovo Déčko i Frejkovy objevné režie se zrodily po rozkmotření obou bouřliváků s Osvobozeným divadlem. Musím také předem přiznat, že pro mě má každý zrod novin nebo časopisu své kouzlo. Před padesáti lety jsem stával frontu na Večerní Prahu a když nám pak František Gel přivedl na seminář jejího redaktora Jiřího Rumla, díval jsem se na něj jako na filmovou hvězdu. Třásl jsem se zvědavostí před každým novým číslem Světové literatury. A pochopitelně jsem trojčil, když jsme zjara 1990 zakládali Rock&Pop. Ve třech dosud vyšlých číslech A 2 (počítám i nulté) jsem pro sebe našel tolik čtení, že mi zdaleka nestačil večer a noc. Zaujalo mě všechno o hudbě, včetně čtivého stylu; neznal jsem autory a většinou ani probíraná díla. Oázou klidu je pro mne neuspěchanost každého článku, dostatečný prostor pro argumenty. Typické jsou z tohoto hlediska úvahy nad stavem komparatistiky na Filozofické fakultě (čtyři polemické názory ve dvou číslech), autorským zákonem, současnou polskou společností nebo i Paroubkovým mediálním poradcem. Ani nejkratší recenze tu nejsou sloganem nebo beznázorovou informací. Pokud A 2 vydrží nasazené tempo, moc se nevyspím. Ale to já v Americké dvě nikdy.