Hrad a podhradí 28.X. Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 31. 10. 2005 (3311 přečtení) Praporky jsem tentokrát nevyvěsil, protože jsme jejich plechové úchytky ztratili při lakování oken. Nerad jsem tím splynul s většinou naší ulice, jejímž krásným domům může být celý 28.říjen ukradený. Tak jsem si slavil aspoň u obrazovky. Mám rád historizující vytržení ze všednodennosti: gotický strop Vladislavského sálu, fanfáry ze Smetanovy Libuše, prezidentskou standartu, vyznamenání těm, bez nichž by pravda nevítězila. Líbí se mi, když i politikové, kteří jindy zleva i zprava práskají dveřmi, se společně ztiší, dají do gala, vezmou s sebou manželky a vypadají pohnutě jako svědci na svatbě. Důstojné, povzbudivě zdvořilé je i to, že za nejvyššími současnými hodnostáři České republiky vchází i její bývalý, historicky první prezident. Bylo mi proto i libě, když se současnému prezidentovi ani jeho kancléři toho pátečního ceremoniálního večera nic nezadrhlo. Od Václava Klause jsem, samozřejmě, nečekal ani nechtěl, aby úplně zamlčel, že je euroskeptik, liberál a konzervativec. Tudíž jsem se jeho obavám o osud Česka a odvolávání se na T.G.Masaryka jen zlehka pousmál, zatímco mého univerzitního spolužáka Jiřího Hanáka obojí vytočilo ke slovácky ráznému komentáři Malověrnost hned v sobotním Právu. Jistěže bych byl raději, kdyby konečně dostal vyznamenání Karel Kryl, na něhož zapomínal už Václav Předchozí. A kdyby ještě před Vladimírem Jiránkem prezident ocenil politického karikaturistu Miroslava Liďáka. A vůbec nejvíc bych si přál na Hradě vidět s řády na prsou bratry Mašíny a Milana Paumera. Jenomže to je téma nad rozměr mého sloupku i mého prezidenta. Buďme rádi, že neopentlil slavičího rekordmana. Jako ctitel protinacistického a protikomunistického odboje jsem ovšem strnul, když se na obrazovce při udělování řádu in memoriam generálmajoru Josefu Buršíkovi omylem objevila fotografie jeho frontového kamaráda, také tankisty, generálmajora Richarda Tesaříka. Protože stejná trapnost se České televizi už stala, když namísto zemřelého hokejového mistra světa Václava Roziňáka ukázala Stanislava Konopáska, má zřejmě chybu v systému. Neztráceje víru v pravost jiných televizních informací, přeladil jsem na Krásné ztráty: moderátora Michala Prokopa a jeho hosty, politického komentátora Václava Moravce a herce-autora Petra Čtvrtníčka. Zkraje jsem odporoval Moravcovu názoru, že redaktoři, kteří odejdou sami dělat politiku, degradují své řemeslo. Sám to pak ale zpřesnil, když od novináře požadoval kariérní řád: aby nikdo nedělal nic, nač věkem a zkušeností nestačí. A třeba v padesáti se může stát i politikem. Jako Pavel Tigrid. (Ten až po sedmdesátce.) Sdílel jsem i Moravcovu pochybnost o smyslu pětiletého studia novinařiny. A bylo mi líto, že česká redakce BBC, která takové Moravce vychovávala, už končí. Což v době předtáčení pořadu jeho účastníci ještě nevěděli. Patrně neplánovaný půvab tak dostaly i vzpomínky na Čtvrtníčkovy srandůvky včetně jeho samožerských obřích reklam, na Letné (ohlas té Klausovy) a u dálnic (grossovská upřímnost). Den mi končil šťastným vědomím, že jsem se narodil v zemi, která má v základech své demokracie humor, sebeironii a věcnost.