Každý má svou bednu Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 07. 11. 2005 (4081 přečtení) Čtyři roky jsem každé pondělí ráno v České televizi krátce mluvil o nějaké hudební novince. Takže mi občas někdo z mých známých hlásil, že mě viděl. A že prý tomu rozumím. Podtrhuji: většinou to byli lidé vysokoškolsky vzdělaní. Zpočátku jsem se jich ptával, o čem že jsem to mluvil. “No, to ti už ani neřeknu. Ale měl jsi na sobě modrou košili.” Později jsem se už raději ani neptal. Nadarmo se neříká: když nejsi v bedně, jako bys nebyl vůbec. A když tam jsi, nezáleží tolik na tom, co říkáš, ale jak to říkáš. A hlavně jak vypadáš. Jeden kandidát na amerického prezidenta prý prohrál volby proto, že mu v televizi byla vidět děravá podrážka. Podle čeho se rozhodují Češi? Vy to víte? Já ne a tolik by mě to zajímalo! Kdyby tak agentury pro výzkum veřejného mínění zjišťovaly, jestli se občané o politických stranách víc dozvědí z televize, novin, schůzí, internetu, debat v zaměstnání, letáků nalezených v poštovní schránce. Jestli si víc pamatujeme tváře, jména, slogany, nadávky nebo postoj k přírodě, daním, zdravotnictví, pojištění, školství, starým lidem, mateřství, Evropské unii, přistěhovalcům. Řada mých přátel (opakuji: doktorů, inženýrů apod.) buď k volbám nechodí, protože prý není koho volit, nebo zásadně volí jen tu stranu, která se podle průzkumů dostane do parlamentu. Zdánlivě mají pravdu: kdykoli otevřou televizi, rozhlas nebo noviny, hádá se tam modrá šance s červenou, kdo je větší korytář, podrazář a buran. A ty strany, co mají menší šance, chytají v politickém větru návod, se kterou z průzkumově nejsilnějších korytářek svou šanci zvětšit. Nikomu neupírám právo tvrdit, že politika je svinstvo. Jen mně to připadá pohodlné, poraženecké a nedůstojné vzdělaného člověka. Je to podobné, jako kdybychom odplivovali nad divadlem nebo filmem, protože jsou plné protekcí, pomluv, podbízivosti. Žádnou politickou stranu (divadlo, filmovou výrobu) nevedou jen podvodníci nebo jen ideální humanisté. Poznat, kdo z nich je kdo, to dá ovšem fušku. Už proto, že se to často mění. Cožpak ale nepatří ke ctnostem vzdělance o všem pochybovat? Mohu sympatizovat s principy křesťanských demokratů, ale právě proto nemohu volit jejich kandidáta Františka Straku, který ponouká sparťanské fanoušky proti jiným a hráče proti trenérovi. Oceňuji Topolánkovu přímočarost, ale vůbec mi do ní nezapadá jeho tajnůstkářství ohledně volební kampaně ODS. Vážím si, když premiér Paroubek ocení sudetoněmecké antifašisty a vzdoruje tak prezidentu Klausovi i většině veřejného mínění, ale doteď nevím, jestli dá po volbách přednost komunistům, lidovcům, ODS nebo marťanům. Jsem připraven volit i jakoukoli malou nebo novou stranu, ale ne tu, jejíž představitelka se – jako Bobošíková – holedbá, že nové koště dobře mete, zapomínajíc, že sama už je staré koště, které dosud zametalo jen politická zákoutí. Volby pro mne nezačínají až krátkou předvolební hysterií, kdy je vše dovoleno, i šálivá videoklipová hra na rovnost televizních příležitostí pro všechny politické strany. Váhám a volím téměř každý den. Až přijde ten pravý, budu vědět, že jsem to neodzívnul. I když třeba prohraji.