Hrr na disidenty Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 20. 11. 2005 (3779 přečtení) Po četbě sobotních LN už nepochybuji. Cokoli teď napíšete o ochraně osobních údajů, bude posuzováno jen ze dvou pohledů: jsi pro zpřístupnění svazků nebo proti? Disent proti svobodě bádání - shrnuje v titulku redaktor Petr Zídek svou polemiku se sedmnácti osobnostmi, které jsou proti. Protest disidentů je pochopitelný - píše redakci čtenář Tomislav Volek. Oba se zhruba shodnou ve dvou věcech: 1.Kdo je proti, chce nadále skrývat svou minulost. 2.Není divu, protože většinou je to bývalý komunista. Nejsem disident ani bývalý komunista. Proč co kdo říká, Zídek, Volek nebo disidenti, to je vždycky sporné. Nesporná jsou fakta. Uvedu ta, která znám. Podle Volka disidenti typu Jiřího Dienstbiera nebo Jana Křena “do našeho života vstupovali kdysi jako fanatičtí komunističtí ctižádostivci a zpřístupnění jejich svazků by o tom nepochybně vypovídalo. Nadšený svazák Dienstbier…zpracovával neuvědomělý lid v rozhlasových komentářích ze zahraničí výsměšnými tirádami o ohavných imperialistech.” “Horlivého Křena” prý Volek osobně zažil na gymnáziu na Lobkovicově náměstí po únoru 1948. Dienstbierovi bylo ovšem v té době sotva jedenáct. V letech 1955-60 jsem s ním chodil nejen na Karlovu univerzitu, ale i do opery, na kopanou, zkrátka byl můj nejlepší kamarád. Jako první měl na katedře žurnalistiky politický malér. Důvody si pamatuji matně, důsledek přesně: nesměl s námi na předvánoční zájezd do NDR. Třebaže byl daleko nejlepším studentem. Oba jeho rodiče byli lékaři a komunisté. Jiří se po návratu z prázdnin v Jugoslávii hlásil k Titovi a titoismu na stránkách nástěnného týdeníku Pozor noviny. Však je také jeden učitel marxismu hned v sobotu strhnul. Svědky Dienstbierova chování tehdy byli i další adepti žurnalismu, Agáta Pilátová, Jiří Hanák, Petr Hořejš, Karel Jezdinský nebo Jindřich Beránek. Dienstbierovy rozhlasové komentáře jsem v 60.letech poslouchal, pravda, zřídkavě. Pár z Ameriky se mi líbilo. Na “výsměšné tirády o ohavných imperialistech” si nepamatuji. Pokud je Volek nedoloží, budu se nadále domnívat, že v záchvatu (ne)spravedlivého hněvu hází do jednoho pytle své osobní zkušenosti s tím, co si buď plete, přeje nebo nepamatuje. Což je jeho osobnosti nedůstojné. (Ze souvislostí, které uvádí, jde o předního hudebního vědce Tomislava Volka.) Fakta, nic než fakta. Právě ta chybějí Volkově teorii o “pracně vymodelovaném idylickém obrázku demokratů Dienstbiera, Křena a dalších, díky němuž jim byla panem prezidentem Havlem udělena i vysoká vyznamenání”. Když Volek tvrdě polemizoval o historii Mozartova pobytu v Praze, šel do podrobností. Dienstbier není Mozart, ale snad bych od Volka nechtěl příliš, kdybych očekával, že si přečte alespoň Dienstbierovu závěrečnou řeč před komunistickým soudem, který ho v roce 1979 poslal do vězení spolu s Otkou Bednářovou, Václavem Bendou, Petrem Uhlem a Václavem Havlem. Než začnete bourat “idylické obrázky demokratů” s předpokládanou pomocí dosud nezpřístupněných údajů, pořádně a nezaujatě prostudujte alespoň ty zpřístupněné.