Bohémská rapsodie Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 16. 12. 2005 (4010 přečtení) Netěšívalo mne mít za předsedu vlády veselého hulváta Miloše Zemana. Ještě víc mě otravuje, když ministři zdravotnictví a kultury promluví v ČT jako hulváti netykaví. Proč by měl David Rath něco vysvětlovat senátu, který přece „drtivá většina našich občanů“ považuje za zbytečný? Aneb lékař si po 88 letech podává ruku s pověstným rudým námořníkem, který leninsky rozehnal tamní parlamentní žvanírnu, protože už ho nudila. Proč by měl Vítězslav Jandák znát světoznámý festival v Uherském Hradišti? „…když jsem osm let šéfoval zlínskýmu festivalu, pan Králík tam často byl, často tam hodoval, ale já jsem nikdy od něj žádné pozvání na tu Letní filmovou školu nedostal.“ Aneb čí chlebíčky jíš, tomu se revanšuj dřív, než ti je vyčte coby ministr. Náladu mi pomohl spravit kalendář kulturních výročí. Nejde ani tak o to, že právě před třiceti lety obsadila Bohémská rapsodie čelo britského prodeje singlů, udržela se tam devět týdnů, znovu se tam vrátila o Vánocích 1991 a dodnes často vítězí v odbornických i laických anketách o nejlepší nahrávku v historii populární hudby. Mnohem radostnější je samo hudební poselství, které nám skupina Queen se zpěvákem i autorem Freddiem Mercurym svou Bohémskou rapsodií zanechala. Rocková hudba už krátce po svém zrodu v padesátých letech začala koketovat s klasickou neboli vážnou. Nejdřív si rockeři jen vypůjčovali melodie. Po svém se nad tím pousmál i Jiří Šlitr: písničku Život je pes začal motivem z Čajkovského Louskáčka, zrockovaným úmyslně naivně. Nicméně klasiky dodnes „vytěžují“ rockeři i nerockeři, od Yvetty Simonové (píseň o večernici z Wagnerova Tannhäusera) až po Ivetu Bartošovou (sbor z Verdiho opery Nabucco). Nesrovnatelně tvořivěji se s hudebními múzami vyrovnaly skupiny jako Pink Floyd, Yes, ELP nebo King Crimson. Skladby si psaly většinou samy a z klasiky - někdy i dvacátého století včetně Janáčka – je vedle formy inspiroval především rozmanitější zvuk a myšlenková hloubka. Když byly tyto britské artrockové kapely na vrcholu, vtrhla do hitparád Bohémská rapsodie, podobná ledasčemu a zároveň ničemu. Snad trošinku Kořínkovým mozartovským úprkům v Ypsilonce, „celá opera ještě jednou a zrychleně“. Bohémská rapsodie trvá skoro šest minut. Začíná bez nástrojů, čtyřhlasem, který si ovšem Freddie Mercury nazpíval celý sám. Přidává se klavír, hlasy dvou dalších členů Queen složitě rozmnožené až do celkových osmdesáti čtyř a jak vyňaté z některé Rossiniho opery. Textem prokmitávají jména jako Figaro, Scaramouche, opakovaně Gallileo, dojde i na Belzebuba a Mercury se zlehka dotkne i svého perského původu zvoláním Bismillah – Ve jménu Allahově. Celé té trojdílné kočičině chybí refrén, ale nikoli tvrdě rocková pasáž, připomínající debutové album Queen. V květnu 1974 mi ho dal Karel Kryl s věštbou: „Ti budou moc dobří.“ Tehdy u nás o Queen skoro nikdo nevěděl. Queen se klasice neposmívají. Ani ji nenapodobují; to dělal Mercury až později. Vedle sopránu Montserrat Caballéové obstál jeho tenor se ctí, nicméně jako jeden z mnohých. V Bohémské rapsodii zůstává svým rafinovaným, sebevědomým hračičkářstvím ojedinělý. Veselá elegance na mě zabírá. I jako lék proti hulvátství.