Čekání na Havla? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 18. 12. 2005 (3635 přečtení) Všimnul jste si, jak Paroubka už několikrát podepřel Havel? On by totiž mohl být podle ústavy znova prezidentem. Jen si na mě, pane Černý, vzpomeňte! Nevkládám názor svého známého do uvozovek, protože si nepamatuji každé slovo. Ale podstatu ano. Namítal jsem, že Havel musí vědět, jak málo by mu Paroubkova pomoc byla platná, když by ho určitě nevolili komunističtí poslanci. A ti si něco takového nemohou dovolit už kvůli svým voličům, pro něž je Havel společným nepřítelem; doživotním, sjednocujícím, nenahraditelným. Ztratit takový skvělý nenávistný symbol by pro ně bylo stejně nepochopitelné a otravné jako přestat si říkat komunisté. Vidinu prezidentství naštěstí odvrhl – věřím, že provždy – Havel sám v sobotním rozhovoru pro LN: „Chce to čerstvý vzduch a nové lidi. To se týká i prezidenta…Zemanové, Klausové a Havlové mají tento prostor už konečně uvolnit mladším lidem.“ Ostatně i jinak odpovídal Renatě Kalenské věcně, jednoznačně a po svém. Včetně občasné havlovské upovídanosti a drobné ješitnosti. Ekonomicky cenná informace čínského velvyslance z dob dalajlamovy pražské návštěvy a následných protestů Pekingu („že se nic nemění a že se vesele obchoduje dál“) totiž jistě nebyla určena Kalenské, natož čtenářům. A pokud je Havel v souvislosti s hromadným „padákem“ památkářů natolik „zvědav, zda bude mít pan ministr tolik kuráže i ve věci ředitele Národní galerie,“ až cítí nutkání Jandákovi takto veřejně napovídat, usuzuji, že je v něm Knížák usazen podkožně a směšně, téměř stejně jako v Knížákovi přízrak Havlův. Že bych já osobně Havla nejradši viděl jako autora nových her nebo pravidelného politického komentátora domácí scény, to si mohu vetknout za klobouk. Většina mých spoluobčanů zjevně nepotřebuje divadelní hry, ani politické komentáře, ale otce národa. Nebo ještě raději vůdce. I Havel říká, že „u nás je trošku monarchistická tradice úcty k hlavě státu.“ Trošku hodně. Možná ale, že za to už tolik nemůže monarchie. Kdykoli jsem se u rockových idolů dočetl, jak zpochybňují idolizování kohokoli včetně sebe, urputně jsem to vnucoval mladým čtenářům svých článků. Když i Bob Dylan, Frank Zappa a John Lennon říkají, abychom věřili sami sobě, tak to přece má nějakou váhu! Obávám se, že nemělo. Kolikrát se ještě budou muset voliči zklamat, než pochopí, že nás nespasí starý, nový ani žádný jiný Havel? Kolikrát je ještě rozhořčí, že nikdo, ba ani ten mladý, obětavý a dosud veskrze sympatický Šimon Pánek, jehož Havel chválí, nemůže být bez poskvrny? Zatím se mnozí z nás při hledání vhodných politiků chováme, jako kdybychom je vybírali buď ke svatořečení, na soutěž manekýnů nebo boxerů. A oni přitom mají pouze vést obec. Jako váš starosta. I když je ta obec větší, někdy i stát. Na to, jak málokdy obcuji s úředníky, znám několik dobrých starostů i primátorů. Jsou mezi nimi nezávislí i činovníci velkých politických stran. Někteří nosí kravaty, jiní gumáky. Čím častěji jsem mezi nimi, tím mi zbývá méně času na noční televizní přenosy z parlamentu a více jistoty, že i velká česko-moravsko-slezská obec má slušné základy. Národního spasitele netřeba. Stačí, když nebude dělat ostudu.