V hudbě život Čechů Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 24. 12. 2005 (3564 přečtení) Lidem dobré vůle pouštím desky celý rok a většinou za to dostávám peníze. Zvláště vděčný lid přidá i proviant. Okolo Vánoc se občas vracívám domů s plnými taškami. Kompaktní disky jsou v nich neprodyšně utěsněny křížalami, vánočním cukrovím, ostravskými klobáskami, čaji chutnými i zdravotními, marcipánem, makovými pagáčky od Maďarů z Dunajské Stredy, víny jihomoravskými, jihoamerickými i západopražským Slunéčkovým bez cukru a síry, ovocem, zelníky od paní docentky Blümlové, sekanou, česnekem a slivovicí jemnou i na kloktání. Moji posluchači mi rozumějí. A já jsem vděčný. Ne jako můj kamarád biskup, co si stěžuje: Pořád samé cukroví a já přitom tak rád řízky! Z Dolní Kalné jsem si kdysi od zahradníka a diskžokeje Pepy Bajera přivezl v krásné kleci i slepici. Naši ji pojmenovali podle mě. Jak ale tchán otevřel klec, Jiřinka ulétla k sousedům. Tak jí přistřihl křídla. Milosrdně mi už zatajil, ve které z řevnických polévek nakonec skončila. Když pak o jiných Vánocích pošťák přinesl záhadný balík, hned jsem si na Jiřinku vzpomněl. „Jsou v tom nějaký mrtvý slepice,“ nejistě jsem telefonoval manželce, která dobře ví, že v živočichopisu jsem odjakživa slabý. Jakmile od té doby spatříme v přírodě bažanty, žena s dcerou sžíravě oznamují: mrtvý slepice. Ještě hezčí než dostávat je dávat. Nejvděčnějšími strávníky jsou ti nejchudší. Nade všemi se kdysi skvěl režisér Vladimír Svitáček. To mě ještě vozíval Pepa Bajer. Po silnicích jsme sbírali Svíťovu pochoutku a telefonem avízovali: Vezeme ti zajíce. Jenomže jen co čeština zaslechne zajíce, začne při skloňování koketovat. Té noci, kdy Pepa podával Svíťovi z kufru třetího, smál se i svatý Longin z rotundy odnaproti.