Obrozenci z Vršovic

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 03. 01. 2006 (3829 přečtení)




Jak motýl nad hnojem vznáší se příběh Družstva fanoušků Bohemians nad úplatkářskými aférami a vrcholovou sprostotou českého fotbalu. V době, kdy se majetky veleklubů počítají v miliardách, měsíční mzdy velehráčů v miliónech, zato diváci jejich zápasů sotva v tisících, posbírá sedmnáct set fanoušků mezi sebou téměř tři milióny korun a vzkřísí polomrtvý klub i polozbořený Ďolíček.

To, co reportér BBC Matthew Kenyon označil za „báječný příběh“, by ještě loni zjara znělo krásně, ale neskutečně, asi jako Bassova moderní pohádka o Klapzubově jedenáctce. Slavná „Bohemka“ se dotrápila na předposledním místě ve druhé lize; její majitel ji odhlásil a oznámil konkurz. Z princů, kteří se pak o ni ucházeli, se v lepším případě vyklubali páni z Nemanic. Tak na mě působil i odprodej jména a loga Bohemians předměstskému klubu FC Střížkov.

Skutečnou obrodu klubu, který v roce 1983 hrál semifinále Poháru UEFA, vyhrál ligu a ještě před necelými čtyřmi lety v ní skončil čtvrtý, zahájilo až nové vedení, opřené o Družstvo fanoušků. Takovým bývával i nový ředitel klubu Jiří Steinbroch; jako osmiletý vršovický kluk Bohemce fandil, když v roce 1958 postoupila do nejvyšší soutěže. Steinbroch se nemohl opřít o tolik známých jmen, jako třeba kdysi v podobné situaci Slavia, ale prostí fanoušci se překonávali. Pod novým názvem Bohemians 1905 vzali klub za svůj i v české, vlastně třetí lize a na utkání se Slavií B jich přišlo 7 344. I když Bohemka prohrála, přišli znovu. Zase porážka. Pak remíza a ještě jedna porážka, dokonce doma v Ďolíčku. A fanoušci nejenže přišli, ale po zápase tleskali hráčům deset minut za výkon. Od pětiletých capartů až po osmaosmdesátiletou Evu Tichou. Zčistajasna se odkudsi poprvé ozval slogan, který pak začal fotbalisty v zelenobíle pruhovaných dresech provázet: Vždycky jsme s vámi! S podzimním průměrem pět a půl tisíce návštěvníků na zápas jsou třetiligoví Bohemians 1905 na obdivuhodném osmém místě mezi všemi (!) stadióny v Česku. Z takového trezoru, plného důvěry, se nedají tahat miliony na nákup posil, zato však chuť současných hráčů zlepšit v jarní polovině soutěže své dosavadní sedmé místo a smazat devítibodový rozdíl za vedoucími Prachaticemi.
Jako celoživotní Sparťan, vychovávaný velkými tribunami a představou, že každé jiné umístění než mistrovský titul je neúspěch, jsem do vršovického Ďolíčku spíš chodíval buď za jmény jako Vedral, Pavlis, Panenka, Dobiaš, Ondra, Bičovský, Pospíchal, nebo kvůli ojedinělé sousedskosti malého hlediště: za brankou skoro dosáhnete na gólmana. Jako v Divadle Kolowrat na herce. Nevěděl jsem, že onen skromný stadiónek dal s citem pro míru postavit v roce 1932 komerční rada Zdeněk Danner, ředitel Občanské záložny, funkcionář, o jakém se dnešnímu Českomoravskému fotbalovém svazu může leda zdát. Dočetl jsem se to až z knížky od Ježíška, almanachu Zelenobílé století: Bohemians 1905-2005. Napsal ho sportovní historik Miloslav Jenšík, ten, který s faktografií trochu pomohl už Otovi Pavlovi v Dukle mezi mrakodrapy.
Kdyby Ota Pavel žil, myslím, že by teď napsal Pohádku o klokanech.