Seifertovy melodie Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 09. 01. 2006 (4904 přečtení) Verše, které jsme museli biflovat jako školáčci, si někdy pamatujeme dlouho, jejich autory však většinou opouštíme záhy. Jen Jaroslava Seiferta, od jehož smrti zítra uplyne dvacet let, jsem neopustil nikdy. „Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti.“ Měla krásný rytmus, ta básnička; skoro už písnička. Učitelé hudby i rappeři vědí, o čem mluvím. A ještě víc skladatelé, kteří se pokoušeli Seiferta zhudebňovat a v potu tváře zjišťovali, že je to tak těžké jako napsat jinou melodii na slova národní písničky. Těžko bych si vzpomínal, co jsem své první opětované lásce říkal sám ze sebe, ale dodnes mohu třeba o půlnoci spustit: „Ta, které šeptáš do ucha, je třeba kráska z Chavarnaku. Však může být jak ropucha, přec nezatoužíš po opaku a jak té krásce z Chavarnaku jí budeš šeptat do ucha.“ Tím snad neurazíte ani žádnou Miss. Protože ta moje ale byla i přiměřeně sebekritická, sama mě doučila: „A ještě moudrost; pomalu mně skutečnost z ní rouška zdvihla: jeť krása žen jen v oválu a jenom váza má být štíhlá, jinak vám láska roztaje jak kostka spadlá do čaje.“ Zkušenost Václava Havla, že „každá podevětsilská básnická generace si musela v mládí prožít svou antiseifertovskou vzpouru,“ se na mne nevztahovala. Ve svém občanském mládí jsem prožíval jiné vzpoury a v těch se mně Seifert naopak stal – ostatně jako i Havlovi - jedním z hrdinů. „Nejednou tu bylo zdůrazněno, že spisovatelé jsou svědomím svého národa. My jsme ... nebyli svědomím zástupů ... ba dokonce jsme nebyli ani svědomím sebe samých,“ řekl v dubnu 1956 na spisovatelském sjezdu a jeho pisklavý hlásek se zadíral do uší i prezidentovi Antonínu Zápotockému. „Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud. Nemám ovšem právo souditi tu jejich vinu… Ale mám právo jako český básník vysloviti domněnku, že pykali dost za tyto své politické viny a omyly.“ Podobně promluvil i František Hrubín, od něhož se proticenzurní podobenství („poezie je labuť zamrzlá v ledu“) čekalo ještě méně. Zápotocký pak sjezd hasil káravými slovy a komunistické politbyro jakoukoli diskusi ke kultu osobnosti a případným změnám zkrátka prohlásilo za ukončenou. Po sovětské okupaci Československa se Gustáv Husák pokusil zničit dosavadní spisovatelský svaz, ale Seiferta ponechat i v čele nového. Machiavellista výjimečně prohrál s lyrickým básníkem: Seifert odmítl. Večer 11.října 1984 mi cestou autem do klubu ELAM bratislavští kamarádi oznámili, že Seifert právě dostal Nobelovu cenu. Radovali se bouřlivěji než já, přestože téměř s jistotou věděli, že v důsledku toho už ji nedostane Dominik Tatarka. Z televize nám Jan Pilař nastrkoval staré Seifertovy sbírky, aby zastřel nové, zakázané. To už jsme ale v samizdatu četli Morový sloup a Býti básníkem, ze švédského alba poslouchali Vlastu Chramostovou v pamětech Všecky krásy světa a radovali se, jak Jiří Bulis zhudebnil Seifertův volný verš a náměsíčně zpívá „Kdo neví co s láskou, ať se zamiluje třeba do anglické královny.“