Kdo rozesměje Klause Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 16. 01. 2006 (4923 přečtení) Nepřehlédnutelným titulkem Klausova oprávněná sebechvála (LN 12.1.) mě analytik Pavel Kohout alespoň dodatečně nasměroval, kam jsem se ke své škodě nedostal přímo: do Národního domu na Vinohradech, kde Václav Klaus promluvil ke svým přátelům z Centra pro ekonomiku a plánování, které v roce 1989 sám založil. Onoho úterního podvečera se reformní ekonomové nemuseli prokousávat žádnými novoročními zdvořilostmi; patnáctileté jubileum obnovení kapitalismu v naší zemi mohl prezident pojednat vtipně a zpříma. Zatímco jindy s nositelem Nobelovy ceny Josephem Stiglitzem dlouze polemizuje, v plesovém sále to zkrátil: “Ve svobodné demokratické společnosti při jakékoli fundamentální změně nejde o cvičení v aplikované ekonomii, ale o reálný společenský proces, který nelze konstruktivisticky řídit a dávkovat (proto jsou tak směšné Stiglitzovy rady, stejně jako rady našich malých Stiglitzů, že jsme měli naši transformaci dávkovat tak, jak to dělají např. v Číně).” Svůj internacionální půvab měl i Klausův slovník, od rusismu (“reálpolitická koncepce zahraniční politiky”) po anglickou obraznost (“neměli sebemenší politické ambice, minimálně in the short run”). Když Klaus pojmenoval ty, “kteří nezbytné systémové změny skutečně brzdili a ohrožovali,” zpozorněl jsem i coby stárnoucí rocker. “Disidenti z kulturní a intelektuální sféry v čele s V. Havlem, J. Dienstbierem, P. Pithartem, a dalšími, kteří chtěli vytvořit něco nového, něco, co by nemělo vady obou, v historii známých modelů uspořádání lidské společnosti. Svět měla řídit skupina vyvolených (do níž by patřili oni sami spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem).” Tomu bych se s Dušanem Třískou, Karlem Dybou a Ivanem Kočárníkem jistě zasmál i já. Ale příště, až se zase někdy sejdu v hospodě s Keithem Richardsem, už s ním nebudu zbůhdarma tlachat o černých amerických bluesmenech. Jen ať, kytarista, pěkně kápne božskou, jak chtějí s Mickem Jaggerem řídit svět. (Klause jsem loajálně citoval podle www.lidovky.cz. V on-line reportáži na ihned.cz totiž ještě včera stálo “…Komárek, Vrba a Jičínský, kteří chtěli vést republiku jako skupina vyvolených spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem.” Taková skupina už hraničí s poezií.) Dvoustránkové interview, které tři dny po vinohradském semináři vyšlo s Klausem v Hospodářských novinách, už nebylo, pochopitelně, pro partu veselých kluků, co všechno vyhráli. Přesto však i tady dokázal první polistopadový ministr financí v pravé chvíli, při sebekritické vzpomínce na dávnou privatizaci bank, použít jemný anglický humor: “…vsadili jsme na jednu kartu, která se ukázala jako ne úplně úspěšná.” Jak nesrovnatelně fádní je proti tomu známý obrat z komunistických sebekritik, že “docházelo k jistým přehmatům.” Další zábava nás možná ještě čeká. Cituje Havlovo “neviditelná ruka trhu páchá různé pěkně viditelné zločiny”, Klaus naznačil, že “tento výrok je na dlouhý esej – a nebo i na krátké pousmání.” A co obojí dohromady? Takový dlouhý esej k pousmání. Ať se naši malí Gatesové třesou.