Písničkoví myšionáři Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 23. 01. 2006 (3088 přečtení) „Už je mi víc než kdy bylo Mozartovi/už je mi víc než kdy Vysockému\", zpívá Jiří Smrž v první větě svého nového alba Poslední láska. Ne aby „závistivě vyhlížel své jméno na nebi“, ale aby vyznal „od každé myšlenky chybí mi vždy kousek/jenž třeba domyslet, však jako by nebylo dost času“ a dosvědčil „jak to bolí/nemoci brečet, smát se znova/nemoci přidat k dobrému už ani slova“. Píseckého rodáka nepřiblížilo širší veřejnosti ani mimořádné folkrockové oratorium na text Ondřeje Fibicha Královna severních záseků, ani podstatný podíl na jedné éře Minnesengrů. Stále patří k „osamělým písničkářům“, jak je pojmenoval a houfuje do velice volného sdružení Jan Burian. Minulý pátek přišli do Kaštanu pokřtít Poslední lásku v tak roztodivné sestavě, že jejím společným jmenovatelem mohl být jen vztah k Jiřímu Smržovi. Vlastní šedesátiny si zde odehrál Vladimír Merta a improvizoval folklorní téma s volností a objevností, jaká ho znovu vynáší na vrchol tvořivého folku, třeba vedle Dáši Andrtové-Voňkové. Zpívala tam také, plná laskavosti, v té chvíli nejpříhodnějšího daru. Vystřídali se i Pavlína Jíšová, Petr Lutka, Smržovi spoluhráči z alba, pochopitelně Jan Burian a také Jaroslav Caine Matějovský, pro mne zcela nový. Asketicky vyzáblý, milý kytarista, jinak bubeník punkového tria Znouzectnost, zvesela vychrlil, co pak ve mně přeznělo do motta nejen toho večera, ale všeho osamělého písničkářství: „Myšionáři běží pláží, káží ale neuráží - ohněm tančí, ledem bruslí, přiučil by se i Bruce Lee.“ Právě energické, roztančené Cainovo myšionářství se mi vybavilo na druhý den, kdy dorazila zpráva, že zemřel Wilson Pickett, úchvatně dravý zpěvák i výjimečný autor. Objevil jsem si ho a okamžitě zamiloval na koncertním albu Apollo Saturday Night z roku 1963 - a s ním i Otise Reddinga a vůbec tehdejší černošský soul. Prolnutí chrámové velebnosti s rytmickou živočišností do mě vniklo stejně samozřejmě jako do mladých Američanů i Britů. V tom jsem si neporozuměl s Jethro Tull, kteří soulovou módu nenáviděli, ani s Beatles; ti ji dokonce zesměšnili názvem svého alba Rubber Soul, Gumová duše. Zatímco Redding ženy o lásku většinou prosil, Pickett se k ní sebevědomě protancoval skrze hity In The Midnight Hour, Land Of 1000 Dances nebo 634 – 5789. Ať jsem kterýkoli slyšel na první zahraniční diskotéce svého života v Antverpách nebo od mladého Michala Prokopa, husí kůže mi signalizovala výjimečnou radost těla i ducha. Pickettovi bylo na rozdíl od jeho vzoru Sama Cooka i největšího konkurenta Otise Reddinga osudem vyměřeno svou slávu přežít. Třebaže už nikdy nenalezl písničky stejné, okamžitě strhující síly, ještě se uměl poměřit i s beatlovskou Hey Jude. A stále měl svůj nezaměnitelný hlas. „Kde jiní ječáci jenom křičí zvuky, tam Pickett ječí tóny,“ pověděl to nejlépe producent Jerry Wexler. Do rock´n´rollové dvorany slávy uvedli Wilsona Picketta v roce 1991. Až ho andělé přivítají ve věčné zemi tisíců tanců, mohou mu s pozemskými soulovými bratry zpívat refrén ná-nanana-ná a radovat se, kolik podob může mít hudební myšionářství.