Mýtus Mozartova mýtu Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 31. 01. 2006 (5892 přečtení) Než začnou dítka v Dvořákově opeře Jakobín zpívat proslulé „Zdráv buď, ó pane náš, lid tvůj tě vítá,“ jejich učitel Benda si libuje: „Ta serenáda se mi podařila, že Mozartu k hanbě by nesloužila.“ Jiný učitel, Zdeněk Svěrák, alespoň otextoval Malou noční hudbu a televizním divákům pro pobavení zpívával „Mně se líbí paní nadlesní, protože je tuze noblesní.“ Naštěstí jen můj spolužák Zdeněk Korecký slyšel coby doprovodný pianista, jak jsem z Mozartovy Kouzelné flétny bručíval modlitbu velekněze Sarastra a kvíkával popěvky ptáčníka Papagena. Schopnosti nás rozdělují, Mozartova hudba sbližuje. „Kdo ji má rád, nepotřebuje k tomu humbuk výročí,“ rezolutně napsal o výročích plevelných a užitečných Jan B.Kučera v článku Mozartova plevelná tajemství (Reflex, č.4). Není jediným bořitelem mozartovských mýtů, pouze nejprovokativnějším. Jsa provokován, ledacos namítám. Nebýt „humbuku výročí“, hned tak by nám Český rozhlas nepřenášel z Metropolitní opery operu Cosi fan tutte (minulou sobotu s Magdalenou Koženou jako Dorabellou), ani Česká televize páteční koncert Vídeňské filharmonie ze Salcburku. Už jen slyšet i vidět mezzosopranistku Cecilii Bartoliovou byla lekce o možnostech mozartovské interpretace. Neboť kdo z televizních diváků má doma CD Bartoliové s Mozartovými áriemi? A jestli „lze vůbec o Mozartovi po 250 letech říci něco nového“? Třeba to, že tuzemský hudebník německého původu Andreas Körper objevil a zrekonstruoval operu Zaidé. Její středeční premiéra v plzeňské velké synagoze bude po švýcarském festivalu Ariosa teprve druhým světovým provedením. Jako mnozí před Kučerou, i on se obouvá (ve shodě s Körperem) do Miloše Formana. Všem jde o postavu Antonia Salieriho. Ničím nedoložená pověst, že otrávil Mozarta, běží dějinami od Puškinova zpracování (1831), přes Lortzingův singspiel, operu Rimského-Korsakova, Shafferovu hru až k Formanovu filmu Amadeus. Ani mně se nelíbí Salieri coby oběť - jinak skvělého - dramaturgického plánu (zodpovědný profesionál versus lehkomyslný genius). Jsem proto rád, že kdo chce tohoto skladatele poznat, má příležitost právě na CD Bartoliové, The Salieri Arias (2003. Vykládat historii je ovšem vždycky ošidné. Podle Kučery se Mozart „choval jako úplný blázen, mnohem víc, než ukazuje Formanův film…Výsledkem takto vedeného života bylo, že ho brzy ve Vídni téměř nikdo neměl rád, někteří měli dobré důvody ho přímo nenávidět, jako například český Vídeňák Leopold Koželuh.“ Nic proti Kučerovým pramenům ani Koželuhově pohoršenosti, ale nemohl náhodou Koželuh nenávidět Mozarta z důvodů méně sličných? Když během jednoho Haydnova kvartetu řekl: „Takhle bych to nepsal,“ Mozart ho přerušil: „Já taky ne. A víte proč? Protože nikdo z nás by neměl tak báječný nápad.“ Shrnuji: Kučerovi nevěřím, že mohutné mozartovské výročí je – na rozdíl od Carissimiho nebo Berliozova - „především důsledek skutečnosti, že žádný skladatel evropských hudebních dějin není tolik opředen mýty jako W.A.Mozart.“ Vidím věčného génia, k němuž se vztahoval Antonín Dvořák – a dočasný mýtus o Mozartově mýtu.