Pomluva o Zábrodském

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 11. 02. 2006 (6284 přečtení)




Zradit kamarády a dostat je do kriminálu – to už je něco. Příběh o domnělém zrádci Vladimíru Zábrodském a jeho uvězněných spoluhráčích čas od času připomíná jeden z nich, Augustin Bubník. Naposled jako host Michala Prokopa v pořadu ČT Krásný ztráty. Bubník tam mluvil o stínu na Zábrodském. Loni 5.května v Jonáš klubu besedoval zřejmě konkrétněji. V tamním zpravodaji to pak Grigarovi shrnuli: „Vladimír Zábrodský, fenomenální hokejista, ale dablér spolupracující s STB. Leč škoda slov o tomto pánovi, který s jistým kapitálem odešel do Švédska a tam klidně žije.“

Když jde o nařčení tak vytrvalé a zdánlivě opodstatněné, není nikdy škoda slov.
Co se tehdy v hokejovém dávnověku stalo?
V den, kdy měli odletět do Londýna obhajovat titul mistrů světa, 13.března 1950, zatkla StB ve Zlaté hospůdce u Národního divadla deset ze sedmnácti reprezentantů. Jedenáct dní nato si dojela i pro brankáře Bohumila Modrého. V dvoudenním procesu s „protistátní skupinou Modrý a spol.“ byli obviněni hlavně z toho, že chtěli zůstat v Londýně a 8.října všichni odsouzeni. Bubník dostal hned po Modrém nejtěžší trest, čtrnáct roků. Zažil bití v hradčanském „domečku“ i koncentrák na Jáchymovsku. Na svobodu se dostal až s posledními propuštěnými v roce 1955.
Státní bezpečnost věděla, že začátkem roku 1949 přišel v Curychu za hokejisty klubu LTC exulant Josef Maleček s nabídkou, aby tam zůstali a dokonce s možností, že by celé mužstvo hrálo anglokanadskou ligu. Vladimír Zábrodský to jako kapitán LTC všem oznámil. Po dlouhé a vzrušené hotelové debatě se rozhodli nabídku nepřijmout a vrátit se domů. Na vlastní pěst tehdy emigrovali jen Sláma a Zábrodského mladší bratr Oldřich. Obával se komunistický režim další, početnější emigrace sportovních hvězd? To dodnes žádné archívy neprokázaly. Právě tak jako úlohu Vladimíra Zábrodského. Proč směl hrát hokej v době, kdy Bubník trpěl ve vězení, nevíme ani po 55 letech. „Nebylo právě to okázalé vynechání jedné z klíčových postav dramatu rafinovaným záměrem zločinců, kteří proces připravovali? Nepustili oni sami – jako ostatně i v jiných případech – do oběhu to šuškané podezření?“ To neví ani Miloslav Jenšík, který se tak ptal ve své knížce První mistři světa.
Bubník se v Krásných ztrátách divil, proč to Zábrodský nevysvětlí. Jenže co by měl vysvětlovat? Proč ho tehdy nezavřeli také? Ostatně při autogramiádě zmíněné knížky v roce 1997 – ne-li jindy – se Bubník mohl Zábrodského zeptat. Stejně jako mohl v dobách svého poslancování pátrat ve všech dokumentech.
Augustin Bubník prožil a, zaplať Bůh, přežil těžké Příběhy bezpráví, jak ve stejnojmenném seriálu Lidových novin vyprávěl 8.11.2005 Lence Nejezchlebové. Chápu jeho pocity i slabší paměť. Snadno opravíme, že z propuštěných vězňů nehrál znovu ligu pouze on, ale i devět dalších. Ani jeho nedoložené televizní tvrzení („Byl jsem doyenem, což se zase nelíbilo panu Jičínskému“) jinobarevného poslance nezdrtí. Ale Zábrodský je Bubníkův opakovaný faul. A ve slušné společnosti považujeme neprokázaná nařčení považována za pomluvu.