Hlas, který měl duši Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 05. 03. 2006 (7675 přečtení) Může mít hlas duši? Keltové věří, že ano. Pro výjimečnou schopnost vyjádřit stav zpěvákovy duše pouhým zvukem mají i pojmenování: yarrragh. Kritici si jím pomohli, když popisovali hlas irského rockera Vana Morrisona nebo Kurta Cobaina ze seattleské Nirvany. Myslím, že yarrragh měl i Jiří Schelinger. Hlas s duší je dar. Najít pro duši hlasu i poslání je práce. Schelinger na ni měl jen osm roků. Kdyby se ve třiceti neutopil v Dunaji (13.dubna 1981), dnes by mu bylo pětapadesát. V Česku neexistuje zpěvák, jehož nejslavnější nahrávkou by se stala hned ta druhá; kromě Jiřího Schelingera a Holubího domu. Toho 24.7.1973 hvězdy musely přát všem. I Jaroslavu Uhlířovi, který předtím už složil silné melodie i pro Mikiho Volka, ale málokdo je znal. A také Zdeňkovi Svěrákovi: poznal, jakou něžnou smuténku má otextovat a z obavy, aby posluchače předem nemátl svou srandistickou cimrmanovskou pověstí, se raději skryl do pseudonymu Emil Synek. Hledat holubí domy ve znormalizované zemi, uvnitř prefabrikované rozhlasové a televizní zábavy, a hledat je s chraplavým hlasem a máničkovským účesem – to se zdálo být předem ztracené. Ale Schelingerův kapelník František Ringo Čech přetajtrlíkoval i komunistické kulturtrégry: Jirku přestrojil za českého Honzu, který „nemá hlas jako zvon“ a je i na odrhovačkovém světě rád, a hudbu metalových dekadentů Black Sabbath jim podsunul se svým agitkovým textem Metro, dobrý den. Někdy jsem nad takovým rozmělňováním hlasu, bytostně předurčeného k soulu a k rhythm and blues, skřípal zuby i kritickým perem, ale prostředky posvětil účel: Schelinger se ve Zlatém slavíku držel šest let v první desítce, což se tehdy dařilo jen Gottovi, Neckářovi a Zichovi. Leccos z jeho repertoáru se přitom vymykalo střednímu proudu. A výborné rockové hráče Čech vybrat pro Schelingera uměl. Duše hlasu vzlétla nad slova. „Co já jsem za zpěváka…potácím se mezi géčky. Když už, tak chci písničky psát,“ říkal s nehranou pokorou. Vůbec byl složitější než na lakovaných albových obalech. Studoval orientální náboženství, pěstoval jógu a vegetariánství, výborně hrál fotbal i hokej. Cestou na zájezd vysedl z auta a běžel do kopce, dokud nepadl vyčerpáním. Rád se přetlačoval na lokty, i když nemohl vyhrát. V Bulharsku podložil vinárenský stůl ruličkou peněz. (Ráno je tam našel.) Ne nadarmo byl synem hudebního pedagoga. Postupně měnil styl i zvuk, na albu …nám se líbí – nejlepším, bohužel posledním – se díky strunným nástrojům Oskara Petra, Petra Kalandry a Jana Hrubého přiblížil i k folkové písni. V roce 1980 Čecha opustil, založil si vlastní skupinu a napsal i zaranžoval skladby pro nové album Zemětřesení. Po Jiřího tragickém frajerském skoku z bratislavského mostu je pouze mohli nahrát jiní, jak nejlépe uměli. Podobně dopadl i pokus obnovit skupinu. Jak řekl kytarista Standa Kubeš: „je to zcela uzavřená kapitola, protože Jirku nikdo nenahradí, ani tři sta bratrů.“ Duši hlasu transplantovat nelze.