Hudba, chrám a rozum

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 13. 03. 2006 (4543 přečtení)




Na Hradě seděl Husák, republikou bloumaly sovětské divize, v Mladém světě falšovali Zlatého slavíka a Zelenkova televize se smála až praštělo. Zkrátka normalizace. Ale Pražák všude České bratry má a já je měl i na bohoslovecké fakultě. Nabídnul jsem se, že bych studentům v Jirchářích udělal pořad o muzikálu Jesus Christ Superstar; jakože o křesťanství a hudebním divadle. Lekli se, že by kvůli tomu mohly být potíže.

Zakrátko nato vznikla Charta 77 a vzápětí i vynucená anticharta. Víc ponížení, běsu a lží se už do jediného roku nemohlo snad ani vejít. Uprostřed toho duchamoru mě v červenci katolický farář Otmar Kaplan poprosil, abych v kostele v Lužicích u Hodonína udělal poslechovou diskotéku. Pak jsme to zopakovali i v Mikulčicích.
Naposled a nejkrásněji jsem si pro katolíky zahrál 20.srpna 1989 v Budči u Telče. Bylo to hned po nedělní bohoslužbě a trochu jsem se bál. Ne, co tomu řeknou den před výročím sovětské okupace fízlové, ale jak přijmou desky Marty Kubišové a Boba Dylana stařenky v šátcích. Budečský kostel se však onoho poledne zaplnil úsměvy. I jednomu z budoucích polistopadových biskupů oči hrály.
A teď se náhle dozvídám, že jsme všichni porušili vatikánskou směrnici z roku 1987, Koncerty v kostelích. Nejsem se svými rozpaky sám: počínaje 28.únorem vyšlo v Lidových novinách osm příspěvků o tom, jestli a proč světská hudba do kostela nepatří. Spor, který původně začal v Jihlavě a šlo v něm jen o tamní kostel sv.Ignáce a hudbu Gustava Mahlera, tak očividně přerostl hranice jednoho biskupství i jedné radnice. Vatikánská směrnice je strohá a jasná: „Kostely mají být otevřeny pro koncerty hudby liturgické nebo náboženské, zatímco pro každý jiný druh hudby musejí zůstat uzavřeny. Například ani ta nejkrásnější symfonická hudba není sama o sobě náboženská…“
Což ale třeba v benediktinském klášteře v Rohru, kde arciopat Anastáz Opasek hostíval i exilové písničkáře, nikdy nezazněla jiná hudba než náboženská?
Nezdá se mi důstojné donekonečna kličkovat – jako v diskusi na stránkách LN - mezi výrazy duchovní a náboženský, mezi tím co je „jen“ kavárensky využitelná střecha svatopetrského chrámu a co už sakrální prostor, mezi nařízením, pokynem a výjimkou. Nebylo by lepší otevřeně uznat, že vatikánská směrnice Koncerty v kostelích je problematická svým obsahem a vysloveně nešťastná svým armádním jazykem? („Tyto pokyny nesmějí být považovány za projev nedostatku zájmu o hudební umění…“) Že je zralá na opravu?
Pokud má pravdu chrámový varhaník Jiří Kub a „široká veřejnost katolický kostel chápe – jako prostor pro pěstování duchovna“, pak to pro „širokou veřejnost“, čtyřicet let masírovanou komunistickými kecy o prelátech, vůbec není zlé vysvědčení. A přičtu-li Kubovo vymezení přijatelné hudby („i světská, pokud je v souladu s posvátností místa“) a nepřímou radu mluvčího biskupské konference Martina Horálka, jak mají církevní činitelé postupovat („Řídit se přitom musí především citem“), pak mají katolíci i hudba naději: selský rozum Kaplanů a Opasků nevymřel.