Klaun hrozí řediteli Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 04. 04. 2006 (4881 přečtení) Když mám chuť se u televize zasmát, počkám si na skupinu Monty Python. Je mi tudíž jedno, jestli Jan Kraus se svou masově sledovanou talkshow Uvolněte se, prosím setrvá v ČT nebo odejde jinam. Zajímá mě ovšem, co se mu v ČT nelíbí a jak to chce zlepšit. Krausovi se nelíbí Radim Hreha coby vedoucí sekretariátu Jiřího Janečka, generálního ředitele. Hreha dříve spolupracoval s komerčními televizemi a není jisté, jestli s nimi není nějak svázaný - míní Kraus. Jak míní, tak činí: buď prý odejde Hreha nebo on. Vzhledem k tomu, co čtenáři LN už od pátku vědí (Hreha nabídl svou rezignaci a Janeček „jeho rozhodnutí respektuje“), Kraus zřejmě vyhrál. „Rozhodně ale nelze podmiňovat vysílání nějakého pořadu ČT jakýmikoli podmínkami na personální politiku televize,“ dodává mluvčí ČT Martin Krafl. Rozhodně lze, jak patrno. Vsadit proti pořádku sebe sama je gesto, na něž se nezapomíná. Emil Zátopek odmítl v roce 1952 účast na OH bez mílaře Stanislava Jungwirtha, který čímsi právě nebyl po chuti stranickému vedení. Aby měl jistotu, že ho funkcionáři neošálí, budoucí trojnásobný vítěz usedl do letadla až teprve společně s Jungwirthem. Hlasatel Richard Honzovič v posrpnové okupované ČT ještě naposled ukázněně přečetl zprávu, zostuzující jediného nepokořeného účastníka moskevských vyděračských jednání Františka Kriegela, pak dal výpověď a Kriegelovi se šel s kyticí omluvit. Evangelický kněz Svatopluk Karásek žádal v roce 1976 u soudu s undergroundovými hudebníky, aby mohl sdílet stejný úděl jako jeho přátelé. Jindy nevýbojný lyrik Karel Plíhal se vzepřel svazáckým pořadatelům plzeňské Porty a nevystoupil na koncertu místo zakázaného Nohavici. Přední českoslovenští hudební kritici takřka bez výjimky odmítli psát do Melodie poté, co byla v roce 1983 její redakce rozehnána a na příkaz z ÚV KSČ nahrazena neschopnými bolševickými alkoholiky. „Ať jste udělal v minulosti cokoliv, budoucnost se bez Vás klidně obejde…Vždycky se totiž najde tucet jiných, kteří mají chuť a odvahu…,“ vzkázal jim tehdy v Melodii (č.3/1985, str.12) Petr Žantovský. Aniž bych se tím chtěl dotýkat Žantovského knih o Klausovi, Mackovi, Zemanovi, Železném nebo Topolánkovi, raduji se z toho, že jako prorokovi mu nedala budoucnost za pravdu. Kdo to ale mohl před jednadvaceti lety tušit? Dobré věci a dobrým lidem můžeme svým gestem pomoci jen málokdy. Sobě a svému svědomí vždycky. Ať tu vládnou Antonínové nebo Václavové. Když Iva Bittová odmítla převzít českou obdobu cen Grammy, musela si od kolegů vyslechnout i to, že prý pýcha předchází pád. Kdo věděl, že to bude i pád do Ameriky, Japonska a Mozartovy opery Don Giovanni? Novinář a teolog Miloš Rejchrt dvakrát projevil své výhrady vůči generálním ředitelům Českého rozhlasu: ten první posléze odešel, kvůli druhému dobrovolně odešel sám Rejchrt. Pokud je vladař moudrý a na veřejné správě mu záleží víc než na šarlatu a pozounech, nad gesty podaných přemýšlí. I nad gesty klaunů. Není-li totiž v gestech řešení, pak alespoň čest.