Rituál? Duchamor! Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 10. 04. 2006 (4897 přečtení) Kdo nebyl na vojně, není chlap. Kdykoli tohle slyším, tvrdím, že to je nesmysl a že někdy vojna dokonce udělá z kluka trosku. Zrušení základní vojenské služby proto považuji za jednu z nejlepších polistopadových změn ve prospěch našich potomků. K přečtení dvoustránkového materiálu Marka Kerlese Když byla vojna jako kojná (LN 8.dubna) mě tudíž vyprovokoval hned podtitul „Čtyřicetiletí muži, kteří nenáviděli povinnou vojenskou službu, nyní vojnu doporučují svým synům“. Kerles dává slovo dávným vojákům Jaroslavovi a Michalovi, socioložce Jiřině Šiklové a historikovi Jaroslavu Láníkovi. Třebaže s každým z nich v několika detailech souhlasím, moje zkušenosti a celkové závěry jsou hodně odlišné. V letech 1961-63 jsem sloužil v Příbrami, půl roku v normálních kasárnách, potom jako písař a promítač na štábu armády. Oč tam byla moje vojna výlučnější a pohodlnější, o to víc jsem měl času všímat si, jak žijí moji nedávní spolubojovníci. Byl jsem proti nim o sedm let starší (na filozofické fakultě nám tehdy zrušili vojenskou přípravu a tím i výhodu zkrácené služby) a tím snad i obzíravější. Když jsem po několika měsících jel zase prvně domů, víc než na ženu, matku, Spartu nebo Semafor jsem se těšil na čistý záchod a teplou vodu. To byste museli ty naše latriny vidět! A to jsme byli provozní prapor štábu armády, tedy údajně důležitá jednotka. Věřím s Láníkem, že „řada mladých mužů ze sociálně slabých či nepřizpůsobivých rodin se až na vojně naučila základním hygienickým návykům“, ale pro většinu ostatních bylo sprchování jednou týdně středověkem. K vojenskému smyslu pro pořádek: chodby jsme uklízeli tak, že jsme je polili studenou vodou, šálky a lžíce jakbysmet, ustlané kavalce byla ve skutečnosti prkna, nad nimiž vzorně „zařezávaly“ deky. S výjimkou řidičů chodili vojáci strážit muniční sklady, které nikdy nikdo neohrozil. Zato klukům z té opakované nudy harašilo a ve zmatku zastřelili důstojníka, který je šel v noci kontrolovat. „Mimořádných událostí“ bylo v armádě vůbec požehnaně; i souboj na pistole kvůli ženské. Jak to vím? Protože jsem „mimořádky“ coby štábní písař „vykazoval“ v souhrnech pro Armádní politickou správu. Mrzí mě, že už si nepamatuji počet sebevražd. Ale jedna se odehrála kousek ode mne. Jaroslav lituje dnešní mladíky, kteří neumějí okamžitě řešit neodkladné problémy. „Kdo se tohle nenaučil na vojně, už se to nenaučil nikdy.“ Na vojně? Kde bylo od budíčku do večerky vše předem dané na dva roky dopředu, podobně jako ve vězení? Kde vám hrozilo pouze nesmyslné duchamorné čekání? Bránil jsem se knížkami, které se vešly do uniformy. Čtením ve stoje jsem lepší frajtry uváděl do rozpaků, horší doháněl k zuřivosti. Všem, kdo se tenkrát domohli modré knížky, blahopřeji. Bylo jich hodně a neznám mezi nimi nikoho, kdo by kvůli tomu, že nebyl ostříhán dohola ani neprošel jinými rituály, byl méně chlapem. Natož někoho, kdo by svého nevojáctví litoval. S výjimkou držitele modré knížky z Plíhalovy písničky. Však jsme se také pokaždé řehtali od první věty.