Prý skandál století Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 29. 05. 2006 (4879 přečtení) Než se dočtete k hudbě, kterou inzeruji v titulku, vydržte, prosím, porci mé pracovní intimity. I těsně před volbami jsem dělal totéž, co každý víkend: v neděli psal tento sloupek a pořady pro Český rozhlas, ale nejdřív si na to prokysličil mozek sobotní procházkou s rodinou. Začali jsme v Benátkách nad Jizerou, protože odtud byl historik a literát Zdeněk Kalista a naše Káča se jím teď ve škole zabývá. Slastně popojíždět očima z kostelního gotického oblouku na zámecké barokní sochy a renesanční sgrafita se dá beze slov. Mlčením ovšem nelze přejít Káčinu otázku, proč Kalistu, vrstevníka a kamaráda Jiřího Wolkra, zavřeli na deset let, až do roku 1960. Protože byl katolický spiritualista a věřil, že „duše davu“ by se měla orientovat i na to, co je Věčnost nebo Nekonečno? Ještě že dcera studuje „duši davu“ a nedala se na novinařinu, spřádal jsem vnitřní polabský monolog. Jak by snášela vzkazy čtenářů, kteří chtějí, abyste byli pouze pro Losnu nebo pro Mažňáka, neboť jinak jste „vytuneloval svou důvěryhodnost“? Vzpomněla by v tu chvíli na Havlíčka Borovského a jeho „nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzeti“ nebo totožné Voskovcovo a Werichovo „nedejme se otrávit“? Povzbudil by jí dopis svědomitého karlovarského voliče „ke stranickým volebním programům: přečetl jsem dost podrobně čtyři“? Zastyděla by se nakonec jako já za svoji netykavost, od které je vlastně blízko k rozčilení stěžovatele, který přitom už zítra nebude vědět, že s vámi včera „definitivně skončil“? Nápis, že Bedřich Smetana učil na zámku hudbu u bývalého hraběte Thuna, mně mile připomněl, že šlechtici nemohou být „bývalí“ a že z Benátek je skok do myslivny v Jabkenicích. Jezdím tam už najisto. Smetanovy dopisy, taktovky, brejličky, naslouchátko, klavír, partitury, ale také kresebně i tématicky řízné karikatury jeho dcery Zdenky, nic z toho mě neomrzelo, pokaždé končím prohlídku užaslý, jak dokázal neslyšící skladatel vybásnit Hubičku, Tajemství a Čertovu stěnu. Stylověji jsme ten den zakončit ani nemohli: ve Smetanově síni Obecního domu. Ne že bych to tak plánoval, ale z programu Pražského jara mě přilákala Japonská filharmonie. Dobře jsem se zaposlouchal do neznámého, evropskému uchu však povědomého Akutagowa triptychu pro smyčcový orchestr. Tím snadněji do neobehratelné melodické síly Čajkovského houslového koncertu D dur. Ale skutečným balzámem pro duši i uši otřískaného rockera bylo Stravinského Svěcení jara. Zaznělo tu právě dva dny před 93.výročím pařížské premiéry, prý skandálu století. Jak je všechno relativní! Co by tehdejší posluchači řekli na sobotní přídavek současné japonské hudby? Perkusisté si na to oblékli barevné kostýmy a ještě barvitější bylo jejich temporytmické zemětřesení. Všichni jsme povstali a dlouho tleskali. Ještě dlouho mi z toho bude báječně. Ať volby dopadnou jakkoli. Losna i Mažňák prominou, ale duše některého davu se zmítá i jinými vášněmi. Co na tom, že koncertní dav je nepočetný a o nové vládě nerozhodne?