Urazil oběti totality Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 05. 06. 2006 (5475 přečtení) Takové volby, které by všichni poražení považovali za regulérní, na světě asi nenajdete. V Česku se už předem mohli cítit nejvíc poškozeni Evropští demokraté (SNK – ED): za své výsledky v předchozích komunálních volbách měli totiž podle rozhodnutí tří soudních instancí už dávno dostat dvanáct miliónů, ale ministerstvo financí jim je nedalo. Lidovci zase mohou podezírat z nekorektnosti ty průzkumníky veřejného mínění, kteří je dlouhodobě vykazovali pod hranici pěti procent. I zveřejnění alarmující zprávy o podivných stycích premiéra Jiřího Paroubka, neprokázané a těsně před volbami neověřitelné, patřilo k móresům, jaké sice jsou, bohužel, čím dál obvyklejší, ale protizákonné. Paroubek se proti nim právem ohradil před volbami i po nich. Ovšem hysterie, pohrdání dějinami a velikášství, jakými to obestřel po volební porážce své strany, převažují v mém pohledu nade všemi křivdami, které mu způsobili jeho političtí soupeři. Pokud Paroubek uváděl, že ODS vyhrála volby nečestně, že voliči byli zásadně ovlivněni pomluvami o jeho osobě a že nám hrozí modrá totalita, nijak ještě nevybočil z prokalkulovaného patosu, typického pro agitátorské jestřáby obou největších českých stran. Že „ODS sáhla k projevům násilí“, to už mi znělo jako moldánky. (Fackovou aféru Macek-Rath lépe vystihl Miroslav Kalousek: rvou se dva narcisové.) Když ale přirovnal dnešní stav k únorovému puči 1948, strnul jsem. V lepším případě Paroubek, ročník 1952, neví o čem mluví. Jako to, doufejme, nevěděl ještě ani ve svých šestadvaceti letech coby člen národně frontovní ČSS: „Pro nás mladé, kteří jsme únor 1948 neprožili jako osobní zkušenost, je toto datum především historická událost, kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické moci, došlo k likvidaci pozic exponentů buržoazie v politickém životě republiky.“ (Socialistický směr, 1978.) V horším případě český premiér sice dobře ví, co byl „vítězný únor“, ale nestydí se zneužít v politickém boji památku tisíců mrtvých a statisíců ponížených, bezprávných a zubožených obětí komunistické totality. Jakoby toho nevkusu nebylo dost, jedním dechem vzkazuje prezidentu Klausovi a volebnímu vítězi Topolánkovi, že bez sociální demokracie a komunistů žádná vláda nebude. Bez stejných komunistů, kteří únor 1948 nikdy nevymazali ze svých historických úspěchů. Po volebním patu nás zřejmě čeká dlouhé, možná i několikaměsíční jednání o nové vládě. Třeba i opakované volby. Pro běžného občana to může být zdlouhavé a otravné, jak už tak demokracie někdy bývá. Za Husáka by to šlo raz dva. Mě ale potěšilo, o kolik spoluobčanů volilo víc než posledně a že ve vítězné straně i u zelených měli převahu mladší nad mými vrstevníky. I to, jak si prezident dal hned v sobotu v noci záležet, aby svůj nesouhlas s Paroubkem oddělil od svého postoje k řadovým sociálním demokratům. A v neposlední řadě i postoj Martina Bursíka: jako předseda Zelených – zčista jasna důležitých - bez zaváhání, rovnou do televizní kamery vyloučil dokonce i pouhé jednání s Paroubkovou oranžovo-rudou stovkou.